Leden 2013

Stmívání 3 Kapitola 6 Část

31. ledna 2013 v 22:06 | ˙·•●Anulli●•·˙
Charlie mi dal ruku kolem zad, ale úplně se mě nedotýkal, a vedl mě ke skleněným dveřím východu. Zamávala jsem zbaběle na kamarády a doufala, že je tak přesvědčím, že už si nemusí dělat starosti. Byla to velká úleva - poprvé, co jsem to tak cítila - dostat se do policejního auta.
Jeli jsme mlčky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem sotva vnímala, že je tam Charlie se mnou. Byla jsem si jistá, že Edwardovo defenzivní chování v chodbě bylo potvrzením těch podivných věcí, o kterých jsem sotva dokázala uvěřit, že jsem byla jejich svědkem.
Když jsme dojeli domů, Charlie konečně promluvil.
"Ehm… budeš muset zavolat Renée." Svěsil provinile hlavu.
Byla jsem zděšená. "Tys to pověděl mámě!"
"Promiň."
Práskla jsem dveřmi policejního auta trochu víc, než bylo nutné, když jsem vystupovala.
Máma byla samozřejmě hysterická. Alespoň třicetkrát jsem jí musela říct, že se cítím fajn, než se uklidnila. Prosila mě, ať přijedu domů - jako by zapomněla, že doma teď nikdo není - ale jejím prosbám se dalo odolat snadněji, než bych si myslela. Stravovalo mě tajemství, které představoval Edward. A Edwardem samým jsem začínala být přímo posedlá. Taková pitomost. Nechtělo se mi utíkat z Forks, jak by to asi udělal každý člověk, který je trochu při smyslech.
Ten večer jsem usoudila, že půjdu brzo spát. Charlie se na mě pořád úzkostlivě díval a mně to šlo na nervy. Cestou jsem se zastavila v koupelně, abych si vzala tři tylenoly. Pomohly, a jak bolest polevila, ponořila jsem se do spánku.
Byla to první noc, kdy se mi zdálo o Edwardu Cullenovi.
PS : chci připomenout že toto je stý článek v měsíci leden a dokonce dohromady na mém blogu dneska už končím :)

Stmívání 3 Kapitola 5 Část

31. ledna 2013 v 22:05 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Děkuju." Vyčkávavě jsem mlčela, plná vzteku.
"Ty to takhle nenecháš, že ne?"
"Ne."
"V tom případě… doufám, že ti nevadí zklamání."
Mlčky jsme se na sebe mračili. Já jsem promluvila první, snažila jsem se být soustředěná. Hrozilo mi totiž, že se nechám rozptýlit jeho mimořádně půvabným rozzuřeným obličejem. Bylo to jako dívat se do očí andělu zkázy.
"Proč ses vůbec obtěžoval?" zeptala jsem se mrazivě.
Odmlčel se a jeho oslňující tvář byla na chviličku nečekaně zranitelná.
"Nevím," zašeptal.
A pak se ke mně otočil zády a odcházel.
Byla jsem tak rozzlobená, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dokázala pohnout. Když jsem to rozchodila, vydala jsem se pomalu k východu na konci chodby.
Čekárna byla nepříjemnější, než jsem se obávala. Připadalo mi, že jsou tam snad všichni, které ve Forks znám, a zírají na mě. Charlie ke mně přispěchal; zvedla jsem ruce.
"Nic se mnou není," ujišťovala jsem ho vážně. Stále jsem byla rozzlobená, neměla jsem náladu na žádné tlachání.
"Co říkal doktor?"
"Doktor Cullen se na mě přišel podívat a říkal, že jsem v pořádku a můžu jet domů." Vzdychla jsem si. Začali se k nám prodírat Mike, Jessica a Erik, kteří tam také byli. "Tak pojď," naléhala jsem.

Stmívání 3 Kapitola 4 Část

31. ledna 2013 v 22:04 | ˙·•●Anulli●•·˙
"No ano, jistě," souhlasil doktor Cullen, najednou zabraný do papírů před sebou. Pak se podíval stranou na Tylera a přešel k vedlejší posteli. Moje intuice zablikala; doktor v tom jede taky.
"Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle," řekl Tylerovi a začal kontrolovat jeho řezné rány.
Jakmile se doktor otočil zády, přitočila jsem se k Edwardovi.
"Můžu si s tebou na chvilku promluvit?" zašeptala jsem sotva slyšitelně. Ustoupil o krok ode mne, čelist najednou zaťatou.
"Tvůj otec na tebe čeká," ucedil skrz zuby.
Podívala jsem se na doktora Cullena a Tylera.
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," naléhala jsem.
Zadíval se na mě upřeně a pak se otočil zády a přešel dlouhou místnost. Musela jsem skoro běžet, abych s ním udržela krok. Jakmile jsme zahnuli za roh do krátké chodby, otočil se, aby mi viděl do tváře.
"Co chceš?" zeptal se a znělo to naštvaně. Oči měl chladné.
Jeho nepřátelskost mě zastrašovala. Moje slova nezněla tak přísně, jak jsem chtěla. "Dlužíš mi vysvětlení," připomněla jsem mu.
"Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."
Jeho hlas byl tak odměřený, až jsem se přikrčila. "Slíbils mi to."
"Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš." Jeho tón byl rezavý.
Vzplála jsem hněvem a vzdorně jsem na něj pohlédla. "S mou hlavou je všechno v pořádku."
Uhnul pohledem. "Co ode mě chceš, Bello?"
"Chci znát pravdu," odpověděla jsem. "Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."
"Co si myslíš, že se stalo?" vypadlo z něj náhle.
"Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy ale tys ji zvedl…" Slyšela jsem, jak bláznivě to zní, a nemohla jsem pokračovat. Byla jsem tak rozčilená, že jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy; snažila jsem se je potlačit, a tak jsem zaťala zuby.
Nedůvěřivě na mě koukal. Ale jeho obličej byl napjatý, defenzivní.
"Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" Jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, ale to jenom zvětšilo moje podezření. Znělo to jako bezchybně pronesená věta talentovaného herce.
Přikývla jsem jen jednou, čelist zaťatou.
"Nikdo tomu neuvěří, to snad víš." V jeho hlase byl teď osten výsměchu.
"Já o tom nebudu nikomu vykládat." Pronášela jsem každé slovo pomalu a pečlivě držela na uzdě svůj hněv.
Po tváři mu přelétlo překvapení. "Tak proč na tom záleží?"
"Záleží na tom mně," naléhala jsem. "Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod."
"Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?"

Stmívání 3 Kapitola 3 Část

31. ledna 2013 v 22:04 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Edward Cullen - stál vedle mě." Lhaní mi šlo vždycky mizerně; vůbec to neznělo přesvědčivě.
"Cullen? Neviděl jsem ho… páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?"
"Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka."
Věděla jsem, že nejsem blázen. Tak co se stalo? Nedokázala jsem si nijak vysvětlit, co jsem viděla.
Pak mě odvezli zase pryč, aby mi zrentgenovali hlavu. Říkala jsem, že se mnou nic není, a měla jsem pravdu. Ani otřes mozku. Zeptala jsem se, jestli už můžu jít, ale sestra mi řekla, že si napřed musí promluvit s doktorem. Takže jsem trčela na pohotovosti, čekala jsem, a mezitím mě Tyler otravoval svými nekonečnými omluvami a sliby, že mi to vynahradí. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se snažila přesvědčit ho, že jsem v pořádku, nepřestával se mučit. Nakonec jsem zavřela oči a ignorovala ho. Pokračoval ve svém kajícném mumlání.
"Spí?" zeptal se melodický hlas. Rychle jsem otevřela oči.
U nohou mé postele stál Edward a usmíval se. Podívala jsem se na něj. Nebylo to snadné - mnohem přirozenější by bylo jen tak po očku po něm pokukovat.
"Hele, Edwarde, já se vážně omluvám -" spustil zase Tyler.
Edward zvedl ruku, aby ho zarazil.
"Žádná krev se neprolila, tak co," prohlásil a předvedl své zářivé dokonalé zuby. Popošel a sedl si na kraj Tylerovy postele, čelem ke mně. Znovu se usmál.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal se mě.
"Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit," stěžovala jsem si. "Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?"
"To záleží na tom, jaké máš známosti," odpověděl. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Pak se za rohem objevil lékař a mně spadla brada. Byl mladý, byl blond… a byl hezčí než všechny filmové hvězdy, co jsem kdy viděla. Byl však bledý a vypadal unaveně, měl kruhy pod očima. Podle tátova popisu jsem pochopila, že tohle musí být Edwardův otec.
"Tak, slečno Swanová," oslovil mě doktor Cullen mimořádně příjemným hlasem, "jak se cítíte?"
"Nic mi není," odpověděla jsem a doufala, že už je to naposledy.
Přešel ke světelné tabuli na zdi nad mojí hlavou a rozsvítil ji.
"Vaše snímky vypadají dobře," řekl. "Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
"To nic nebylo," opakovala jsem s povzdechem a rychle jsem se na Edwarda zamračila.
Lékařovy studené prsty mi zlehka zkoumavě přejely po lebce. Všiml si, když jsem mrkla.
"Bolí?" zeptal se.
"Ani ne." Už jsem zažila horší.
Uslyšela jsem uchichtnutí a když jsem vzhlédla, viděla jsem Edwardův shovívavý úsměv. Přimhouřila jsem oči.
"No, váš otec čeká v čekárně - už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem."
"Můžu se vrátit do školy?" zeptala jsem se, když jsem si představila Charlieho, jak se snaží být pozorný.
"Možná byste to dneska měla vypustit."
Podívala jsem se na Edwarda. "A on do školy půjde?"
"Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili," prohlásil Edward samolibě.
"No, totiž," opravil ho doktor Cullen, "zdá se, že v čekárně je většina školy."
"To ne," zasténala jsem a přikryla si obličej rukama.
Doktor Cullen zvedl obočí. "Chcete tu zůstat?"
"Ne, ne!" bránila jsem se. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a rychle seskočila dolů. Až moc rychle - zavrávorala jsem a doktor Cullen mě zachytil. Zatvářil se starostlivě.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho znovu. Nemusím mu vykládat, že moje potíže s rovnováhou nemají co dělat s tím, že jsem se uhodila do hlavy.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl, jak mě stavěl rovně na nohy.
"Tak moc to nebolí," vedla jsem si svou.
"Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí," prohlásil doktor Cullen a usmál se, zatímco rozmáchlým gestem podepisoval moji kartu.
"Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě," připomněla jsem s pohledem upřeným na dotyčného.

Stmívání 3 Kapitola 2 Část

31. ledna 2013 v 22:03 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Stál jsem hned vedle tebe, Bello," odpověděl a jeho tón byl zase vážný.
Otočila jsem se, abych se posadila, a tentokrát mě nechal, uvolnil sevření kolem mého pasu a odtáhl se ode mě tak daleko, jak to v omezeném prostoru dokázal. Dívala jsem se na jeho starostlivý, nevinný výraz a byla jsem znovu dezorientovaná silou jeho zlatě zbarvených očí. Na co jsem se ho to ptala?
A pak nás našli, dav lidí, kterým po obličeji tekly slzy, křičeli na sebe, křičeli na nás.
"Nehýbej se," poroučel mi někdo.
"Vytáhněte Tylera z dodávky!" volal někdo jiný.
Kolem nás nastal horečnatý zmatek. Snažila jsem se vstát, ale Edwardovy studené ruce mě stlačily za rameno dolů.
"Ještě zůstaň v klidu."
"Ale je zima," stěžovala jsem si. Překvapilo mě, když se potichounku uchechtl. To se mi nelíbilo.
"Tys byl tamhle," vzpomněla jsem si najednou, a jeho pochechtávání v tu chvíli ustalo. "Stál jsi vedle svého auta."
Jeho výraz ztvrdl. "Ne, nestál."
"Viděla jsem tě." Všude kolem nás vládl chaos. Slyšela jsem hlasité a příkré hlasy dospělých, kteří přicházeli na scénu. Ale umanutě jsem se držela naší hádky; měla jsem pravdu a on to musí přiznat.
"Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou." Upřel na mě oči devastující silou, jako kdyby se snažil sdělit něco klíčového.
"Ne." Zaťala jsem čelist.
Jeho oči zlatě žhnuly. "Prosím tě, Bello."
"Proč?" ptala jsem se.
"Věř mi," prosil a jeho tichý hlas byl tak přesvědčivý.
Teď jsem zaslechla sirény. "Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?"
"Dobrá," vyštěkl, najednou popuzený.
"Dobrá," opakovala jsem nazlobeně.
Bylo zapotřebí šesti saniťáků a dvou učitelů - pana Vernera a trenéra Clappa - aby od nás odsunuli dodávku tak daleko, aby se mohla přinést nosítka. Edward nosítka pro sebe vehementně odmítal a já jsem se snažila o totéž, ale ten zrádce jim řekl, že jsem se uhodila do hlavy a mám pravděpodobně otřes mozku. Málem jsem umřela ponížením, když mi dali nákrčník. Vypadalo to, že se tam sešla snad celá škola, všichni s vážným výrazem sledovali, jak mě nakládají do sanitky. Edward si sedl vedle řidiče. Bylo to šílené.
Aby to bylo ještě horší, pan policejní ředitel Swan přijel dřív, než mě stihli v klidu odvézt.
"Bello!" zařval v panice, když mě poznal na nosítkách.
"Jsem úplně v pořádku, Char - tati," vzdychla jsem. "Nic mi není."
Otočil se na nejbližšího zdravotníka, aby slyšel jiný názor. Přestala jsem ho poslouchat, abych si srovnala zmatenou směsici nevysvětlitelných obrazů, které se mi chaoticky rojily v hlavě. Když mě totiž zvedali z dosahu auta, viděla jsem v nárazníku hnědého auta hluboké promáčknuté místo - velmi jasně ohraničené, přesně pasovalo na obrys Edwardových ramen… jako kdyby se proti tomu autu zapřel s takovou silou, že poškodil kovový rám…
A pak taky členové jeho rodiny, kteří se dívali z povzdálí - v jejich výrazech se střídaly nesouhlas s rozzuřením, ale nebyla tam ani stopa starosti o to, jestli je bratr v pořádku.
Snažila jsem se najít logické řešení, které by vysvětlovalo, co jsem právě viděla - řešení, které vylučovalo předpoklad, že jsem blázen.
Přirozeně, sanitka jela do okresní nemocnice s policejní eskortou. Připadala jsem si směšně celou tu dobu, co mě vykládali. Ještě horší bylo, že Edward prostě proklouzl nemocničními dveřmi dovnitř a nikdo se ho na nic neptal. Zatínala jsem zuby.
Vyložili mě na pohotovosti, v dlouhé místnosti s řadou postelí oddělených závěsy s pastelovým vzorkem. Sestra mi omotala kolem paže manžetu tlakoměru a pod jazyk mi vstrčila teploměr. Protože se nikdo neobtěžoval zatáhnout závěs kolem mé postele, abych měla trochu soukromí, usoudila jsem, že nejsem povinna nechávat si na krku ten stupidní znehybňující límec. Když sestra odešla, rychle jsem rozepnula suchý zip a hodila ho pod postel.
Pak se kolem zase začal hemžit nemocniční personál, protože k posteli vedle mě přinesli další nosítka. Pod krví potřísněnými obvazy, které měl zavázané pevně kolem hlavy, jsem poznala Tylera Crowleyho; měli jsme společné hodiny občanky. Tyler vypadal stokrát hůř, než já jsem se cítila. Ale díval se na mě plný obav.
"Bello, já se ti hrozně omlouvám!"
"Já jsem v pohodě, Tylere - ale ty vypadáš strašně, jak ti je?" Zatímco jsme mluvili, sestry mu začaly rozvazovat nasáklé obvazy, pod kterými se objevovaly nesčetné mělké řezné ranky. Měl je všude po čele a levé tváři.
Ignoroval mě. "Myslel jsem, že tě zabiju! Jel jsem moc rychle a kola mi na ledu proklouzla…" Zamrkal, jak mu jedna sestra začala poťukávat tamponem po obličeji.
"Už se tím netrap; netrefil jsi mě."
"Jak jsi dokázala tak rychle uhnout? Jednu chvíli jsi tam stála, a pak jsi byla pryč…"
"Ehm… Edward mě odtamtud vytáhl."
Vypadal zmateně. "Kdo?"

Stmívání 2 Kapitola 3 Část

31. ledna 2013 v 21:58 | ˙·•●Anulli●•·˙
Rozhodla jsem se, že si přečtu Na Větrné hůrce - román, který jsme právě probírali při angličtině - znovu jenom pro potěšení, a tak když Charlie přišel domů, byla jsem ponořená do knížky. Ztratila jsem pojem o čase a spěchala jsem dolů, abych vyndala brambory z trouby a dala dovnitř ugrilovat steak.
"Bello?" zavolal otec nahlas, když mě uslyšel na schodech.
Kdo jiný by to měl být? pomyslela jsem si.
"Ahoj, tati, vítej doma."
"Dík." Pověsil svůj pás s pistolí a vyzul se z vysokých bot, zatímco já jsem pobíhala po kuchyni. Pokud jsem věděla, nikdy v práci pistoli nepoužil. Ale měl ji připravenou. Když jsem sem jezdila jako dítě, vždycky vyndal náboje, jakmile vstoupil do dveří. Domnívám se, že teď už mě považoval za dost starou na to, abych se nemohla náhodou postřelit, a nepodezíral mě z deprese, abych se zastřelila schválně.
"Co je k večeři?" zeptal se unaveně. Moje matka byla vynalézavá kuchařka, ale její experimenty nebyly vždycky k jídlu. Byla jsem překvapená, a smutná, že si to pamatuje i po takové době.
"Steak a brambory," odpověděla jsem a vypadalo to, že se mu ulevilo.
Byl z toho nesvůj, když měl jen tak stát v kuchyni a nic nedělat; odšoural se do obýváku a díval se na televizi, zatímco jsem pracovala. Oba jsme tak byli víc v pohodě. Zatímco se opékalo maso, připravila jsem salát a prostřela na stůl.
Zavolala jsem ho, když byla večeře hotová, a on uznale začichal, když vstoupil do místnosti.
"Voní to dobře, Bell."
"Díky."
Pár minut jsme jedli mlčky. Nebylo to nepříjemné. Ani jednomu z nás ticho nevadilo. Naše povahy si dobře vycházely vstříc.
"Tak jak se ti líbí ve škole? Už sis našla nějaké kamarády?" zeptal se a přidal si nášup.
"No, mám pár společných hodin s holkou, co se jmenuje Jessika. Sedávám s jejími kamarádkami u oběda. A pak je tam jeden kluk, Mike, ten je velmi přátelský. Všichni se zdají dost milí." Až na jednu vyčnívající výjimku.
"To musí být Mike Newton. Milý kluk - milá rodina. Jeho táta má obchod se sportovními potřebami hned za městem. Dobře vydělává na všech těch turistech s batohy na zádech, co tamtudy projdou."
"Znáš Cullenovu rodinu?" zeptala jsem se váhavě.
"Rodinu doktora Cullena? Samozřejmě. Doktor Cullen je skvělý člověk."
"Oni… ty jeho děti… jsou trochu zvláštní. Zdá se, že ve škole moc dobře nezapadají."
Charlie mě překvapil tím, jak vypadal rozzlobeně.
"Ti zdejší lidi," zabručel. "Doktor Cullen je vynikající chirurg, který by pravděpodobně mohl pracovat v jakékoliv nemocnici kdekoliv na světě a vydělávat desetkrát víc, než kolik má tady," pokračoval a zesiloval hlas. "Máme štěstí, že ho tu máme - štěstí, že jeho žena chtěla bydlet na malém městě. On je přínosem pro obec a všechny jeho děti jsou slušně vychované a zdvořilé. Měl jsem jisté pochybnosti, když se sem tenkrát nastěhovali, se všemi těmi adoptovanými teenagery. Myslel jsem si, že s nimi možná budeme mít problémy. Ale jsou všichni velmi dospělí - neměl jsem s žádným z nich ani sebemenší potíž. To je víc, než můžu říct o dětech některých lidí, kteří žijí v tomhle městě po generace. A oni drží při sobě, jak by rodina měla - každý druhý víkend jezdí tábořit… Jenom proto, že jsou tu noví, už lidi musí klevetit."
Byla to nejdelší řeč, jakou jsem kdy od Charlieho slyšela. Musel to silně prožívat, ať lidé říkali cokoliv.
Zařadila jsem zpátečku. "Připadali mi docela milí. Jenom jsem si všimla, že se drží spolu. Všichni jsou moc hezcí," dodala jsem ve snaze trochu jim zalichotit.
"Měla bys vidět doktora," prohodil Charlie a smál se. "Ještě že je šťastně ženatý. Spousta sestřiček v nemocnici má co dělat, aby se dokázala soustředit na práci, když je nablízku."
Zbytek večeře jsme zase dojedli v mlčení. Uklidil ze stolu, zatímco já jsem se dala do nádobí. Vrátil se k televizi a když jsem domyla nádobí - ručně, žádná myčka -, šla jsem neochotně nahoru udělat si úkol z matematiky. Už jsem to měla zažité.
Tu noc bylo konečně ticho. Usnula jsem rychle, vyčerpaná.
Zbytek týdne se nic nedělo. Zvykla jsem si na rutinu svých školních hodin. V pátek už jsem dokázala rozeznat, ne-li pojmenovat většinu studentů ve škole. V tělocvičně se spoluhráči z mého týmu naučili neházet mi míč a rychle si stoupnout přede mě, když se protější tým snažil mou slabost využít. Já jsem jim šťastně uhýbala z cesty.
Edward Cullen se do školy nevrátil.
Každý den jsem se úzkostně dívala, dokud ostatní Cullenovi nevešli do jídelny bez něj. Pak jsem se mohla uvolnit a připojit se ke konverzaci u stolu. Většinou se soustředila kolem výletu do La Push Ocean Park za dva týdny, který dával dohromady Mike. Byla jsem pozvaná a souhlasila jsem, že pojedu, spíš ze zdvořilosti, než že bych po tom toužila. Pláže by měly být horké. A suché.
V pátek už mi nedělalo vůbec žádné potíže vstoupit do učebny biologie, protože už jsem neměla starost, že tam Edward bude. Pokud jsem věděla, nechal školy. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale nedokázala jsem úplně potlačit starost, že jsem zodpovědná za jeho pokračující absenci, jakkoliv směšné se to zdálo.
Můj první víkend ve Forks uplynul bez nehody. Charlie, nezvyklý trávit čas v obvykle prázdném domě, byl většinu víkendu v práci. Já jsem uklízela dům, pokročila s domácím úkolem a napsala mamce ještě strojeněji veselý e-mail. V sobotu jsem jela do knihovny, ale byla tak uboze vybavená, že jsem se ani nenamáhala zařídit si členskou průkazku; budu si muset brzy zajet do Olympie nebo do Seattlu a najít tam dobré knihkupectví. Líně jsem uvažovala, jakou spotřebu má asi moje dodávka… a při tom pomyšlení jsem se otřásla.
Déšť zůstával přes víkend slabý, tichý, takže se mi dobře spalo.
V pondělí ráno už mě lidé na parkovišti zdravili. Neznala jsem všechna jejich jména, ale každému jsem zamávala a usmála se na něj. Bylo chladněji, ale naštěstí nepršelo. Na angličtině Mike zaujal svoje obvyklé místo vedle mě. Měli jsme krátkou písemku z knihy Na Větrné hůrce. Bylo to přímočaré, velmi snadné.
Když se to vezme kolem a kolem, cítila jsem se mnohem spokojeněji, než bych si myslela, že se touhle dobou budu cítit. Spokojeněji, než jsem vůbec kdy čekala, že se tu budu cítit.
Když jsme vyšli ze třídy, vzduch byl plný tančících bílých drobečků. Slyšela jsem, jak na sebe lidé vzrušeně volají. Vítr mě štípal do tváří, do nosu.
"Páni," užasl Mike. "Sněží."
Dívala jsem se na bavlněné chomáčky, které se hromadily podél chodníku a nevyzpytatelně mi ťukaly do obličeje.
"Br." Sníh. Sbohem, můj hezký dne.
Vypadal překvapeně. "Ty nemáš ráda sníh?"
"Ne. Znamená to, že je moc zima na to, aby pršelo." Samozřejmě. "Navíc jsem myslela, že to má padat po vločkách - chápeš, jako že každá je jiná a tak. Ale tyhle vypadají jako konečky vatových tyčinek."

Stmívání 2 Kapitola 1 Část

31. ledna 2013 v 21:57 | ˙·•●Anulli●•·˙

2. OTEVŘENÁ KNIHA

Další den to bylo lepší… a horší.
Bylo to lepší, protože ještě nepršelo, ačkoliv mraky byly husté a neprostupné. Bylo to snadnější, protože jsem věděla, co od svého dne očekávat. Mike si ke mně při angličtině přišel sednout a doprovodil mě na další hodinu, Erik z šachového klubu si ho každou chvilku měřil pohledem; to bylo lichotivé. Lidé už na mě tolik necivěli jako včera. U oběda jsem seděla s velkou skupinou, která zahrnovala Mika, Erika, Jessiku a několik dalších lidí, jejichž jména a tváře jsem si teď pamatovala. Pomalu jsem nabývala dojmu, jako když začínám šlapat vodu, místo abych se v ní topila.
Bylo to horší, protože jsem byla unavená; pořád jsem nemohla spát, jak kolem domu skučel vítr. Bylo to horší, protože pan Varner mě při trigonometrii vyvolal, když jsem neměla zvednutou ruku, a já jsem špatně odpověděla. Bylo to zoufalé, protože jsem musela hrát volejbal, a jedinkrát, kdy jsem se neuhnula míči z cesty, jsem jím udeřila spoluhráčku do hlavy. A bylo to horší, protože Edward Cullen nebyl vůbec ve škole.
Celé dopoledne jsem se bála oběda ze strachu před jeho bizarními pohledy. Na jednu stranu jsem se mu chtěla postavit a zeptat se ho, co proti mně má, abych pochopila, v čem je problém. Večer předtím, zatímco jsem ležela v posteli a nemohla usnout, jsem si dokonce představovala, co řeknu. Ale znala jsem se moc dobře na to, abych věřila, že bych opravdu měla kuráž to udělat. Pod maskou terminátora byl jen zbabělý lev.
Ale když jsem s Jessikou vstoupila do jídelny - oči jsem měla raději sklopené, aby mi nezabrousily k jeho místu, ale stejně se mi to nepodařilo - viděla jsem, že jeho čtyři takzvaní sourozenci sedí spolu u stejného stolu, ale on s nimi není.
Mike nás odchytil a odvedl ke svému stolu. Jessiku taková pozornost naplnila radostným vzrušením a její kamarádky se k nám rychle přidaly. Zatímco jsem se snažila poslouchat jejich veselý hovor, bylo mi hrozně nepříjemně, čekala jsem nervózně na chvíli, kdy přijde. Doufala jsem, že mě bude prostě ignorovat, a tím dokáže, že moje podezření je nesprávné.
Nepřišel, a jak čas plynul, byla jsem čím dál napjatější.
Když oběd skončil, šla jsem na biologii s větší sebedůvěrou, a on se stále neukázal. Mike mě doprovázel na hodinu věrně jako pes. Ve dveřích učebny jsem zadržela dech, ale Edward Cullen nebyl ani tam. Vydechla jsem a šla na své místo. Mike mě následoval a přitom vyprávěl o nadcházejícím výletu na pláž. Postával u mého stolku, dokud se neozvalo zvonění. Pak se na mě toužebně usmál a šel si sednout vedle holky s rovnátky a špatnou trvalou. Vypadalo to, že s Mikem budu muset něco udělat, a nebude to snadné. Ve městě jako je tohle, kde každý vidí druhému do talíře, je diplomacie naprosto nezbytná. Nikdy jsem nebyla mimořádně taktní; nemám praxi v jednání s přespříliš přátelskými kluky.
Ulevilo se mi, že mám lavici pro sebe, že tu Edward není. To jsem si říkala opakovaně. Ale nemohla jsem se zbavit dloubavého podezření, že já jsem ten důvod jeho nepřítomnosti. Bylo to směšné, a samolibé, myslet si, že můžu někoho tak silně zasáhnout. To prostě nebylo možné. A přesto mě nepřestávaly pronásledovat obavy, že je to pravda.
Když byl školní den konečně u konce a červený flek na tváři z nehody při volejbalu se začínal ztrácet, rychle jsem se převlékla do džínů a tmavě modrého svetru. Spěchala jsem z dívčí šatny, potěšená zjištěním, že jsem se na chvíli úspěšně vyhnula svému psímu kamarádovi. Rychle jsem se vydala k parkovišti. Bylo teď přeplněné odjíždějícími studenty. Nastoupila jsem do auta a prohrabala se v tašce, abych se přesvědčila, že mám, co potřebuju.
Včera večer jsem zjistila, že kromě smažených vajíček se slaninou toho Charlie moc uvařit neumí. Takže jsem ho požádala, aby mi po dobu mého pobytu dal kuchyni na starosti. Nijak se nezdráhal předat mi klíče od spíže. Také jsem zjistila, že nemá v domě žádné jídlo. Takže jsem měla nákupní seznam a peníze ze sklenice na kredenci s nápisem "Peníze na jídlo" a vydala jsem se do supermarketu.

Stmívání 1 Kapitola 6 Část

31. ledna 2013 v 21:55 | ˙·•●Anulli●•·˙
Jak jsem si je prohlížela, ten nejmladší, jeden z Cullenových, vzhlédl a střetl se s mým pohledem, tentokrát se zjevně zaujatým výrazem. Rychle jsem se podívala stranou, ale zdálo se mi, že v tom jeho pohledu bylo i jisté nenaplněné očekávání.
"Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" zeptala jsem se. Koukla jsem na něj po očku, a on na mě stále upřeně hleděl, ale necivěl jako ostatní studenti dneska - měl lehce frustrovaný výraz. Znovu jsem sklopila oči.
"To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla, jasný případ kyselých hroznů. Přemítala jsem, kdy ji asi odmítl.
Kousla jsem se do rtu, abych skryla úsměv. Pak jsem se na něj podívala znovu. Obličej měl otočený, ale měla jsem dojem, že se mu zvedá koutek, jako kdyby se taky usmíval.
Po dalších několika minutách ti čtyři odešli od stolu společně. Všichni byli mimořádně atraktivní - i ten velký svalnatý. Byl na ně znepokojující pohled. Ten, co se jmenoval Edward, se na mě už nepodíval.
Seděla jsem u stolu s Jessikou a jejími kamarádkami déle, než kdybych seděla sama. Měla jsem starost, abych hned první den nepřišla pozdě na hodinu. Jedna z mých nových známých, která mi taktně připomněla, že se jmenuje Angela, měla po obědě biologii stejně jako já. Mlčky jsme šly spolu do třídy. Ona byla taky nesmělá.
Když jsme vstoupily do pracovny biologie, Angela si šla sednout k jednomu laboratornímu stolku s černou deskou, přesně stejnému, na jaký jsem byla zvyklá. Ona už měla souseda. Vlastně všechny stolky už byly obsazené, až na jeden. Vedle prostřední uličky jsem poznala Edwarda Cullena podle jeho neobvyklých vlasů; seděl vedle toho jediného volného místa.
Jak jsem šla uličkou představit se učiteli a nechat si podepsat papír, pokradmu jsem se na něj dívala. Pak, právě když jsem kolem něj procházela, se na své židli najednou napřímil. Znovu se na mě zadíval, díval se mi do očí s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři - byl nepřátelský, zuřivý. Rychle jsem se podívala stranou, šokovaná, a znovu jsem zrudla. Zakopla jsem o knihu v uličce a musela jsem se zachytit okraje stolku. Holka, která tam seděla, se zachichotala.
Všimla jsem si, že jeho oči jsou černé - jako uhel.
Pan Banner mi podepsal papír a podal mi knihu bez nějakých nesmyslů ohledně představování. Pochopila jsem, že spolu budeme vycházet. Samozřejmě, neměl jinou možnost než mě poslat na to jediné volné místo uprostřed učebny. Měla jsem oči sklopené, když jsem si šla sednout vedle něho, zmatená tím nepřátelským pohledem, který mi věnoval.
Nevzhlédla jsem, když jsem si pokládala knihu na stolek a sedala si, ale koutkem oka jsem viděla, že změnil polohu. Odkláněl se ode mě, seděl na krajíčku židle a odvracel obličej, jako kdyby cítil něco, co mu nevoní. Nenápadně jsem si přičichla k vlasům. Voněly po jahodách, jako můj oblíbený šampon. Zdálo se to jako naprosto neškodná vůně. Nechala jsem si vlasy spadnout přes pravé rameno, takže mezi námi tvořily temnou oponu, a snažila jsem se věnovat pozornost učiteli.
Naneštěstí přednáška byla o buněčné anatomii, což už jsme doma probírali. Přesto jsem si pečlivě dělala poznámky a pořád jsem se dívala dolů.
Nemohla jsem se přes tu chvíli ubránit pohledu přes clonu vlasů na toho podivného kluka vedle sebe. Po celou hodinu ani na chvilku neuvolnil tu svou napjatou pozici na krajíčku židle; seděl ode mě tak daleko, jak to bylo možné. Viděla jsem, že ruku položenou na levé noze má zaťatou v pěst, až mu pod bledou kůží vystupovaly šlachy. Ani ty se nikdy neuvolnily. Dlouhé rukávy bílé košile měl vyhrnuté až k loktům a jeho předloktí bylo pod světlou kůží překvapivě tvrdé a svalnaté. Nebyl zdaleka tak hubený, jak vedle svého statného bratra vypadal.
Tahle hodina se vlekla víc než ty předchozí. Bylo to tím, že už byla skoro poslední, nebo proto, že jsem čekala, až se jeho zaťatá pěst uvolní? Neuvolnila se ani na chvilku; on pořád seděl tak nepohnutě, že to vypadalo, jako když nedýchá. Co to s ním je? Je tohle jeho normální chování? Říkala jsem si, jestli jsem Jessiku dnes u oběda neodsoudila moc příkře za její roztrpčenost. Možná nebyla tak zatrpklá, jak jsem si myslela.
Se mnou to nemohlo mít nic společného. Vždyť mě ani nezná.
Znovu jsem po něm koukla, a hned jsem toho litovala. Zase se na mě upřeně podíval, černé oči plné odporu. Ucukla jsem před ním a přikrčila se na židli a najednou mi v mysli problesklo rčení zabíjet pohledem.
V tu chvíli hlasitě zazvonil zvonek, až jsem nadskočila, a Edward Cullen už vedle mě neseděl. Plynule vstal - byl mnohem vyšší, než jsem si myslela - zády ke mně, a byl venku ze dveří dřív, než se kdokoliv ostatní zvedl ze židle.
Seděla jsem jako přimrazená na svém místě a nepřítomně jsem za ním zírala. Byl tak protivný. To nebylo spravedlivé. Začala jsem si pomalu sbírat svoje věci, snažila jsem se potlačit hněv, který mě naplňoval, ze strachu, že se mi oči zalijí slzami. Bůhvíproč existuje spojitost mezi mou náladou a slznými kanálky. Když jsem se zlobila, bylo mi obvykle do pláče, což je ponižující sklon.
"Nejsi ty Isabella Swanová?" zeptal se mě klučicí hlas.
Vzhlédla jsem a uviděla pěkného kluka s dětskou tváří, bledé blond vlasy pečlivě nagelované do pravidelných špiček, jak se na mě přátelsky směje. Evidentně si nemyslel, že páchnu.
"Bella," opravila jsem ho s úsměvem.
"Já jsem Mike."
"Ahoj, Miku."
"Nepotřebuješ pomoct najít učebnu, kde máš příští hodinu?"
"Vlastně mám namířeno do tělocvičny, tak to snad najdu."
"Já mám taky příští hodinu tělocvik." Zdálo se, že ho to vzrušilo, ačkoliv na tak malou školu to nebyla zase kdovíjaká shoda náhod.
Šli jsme tedy společně; Mike byl upovídaný - obstaral většinu konverzace, čímž mi to usnadnil. Až do svých deseti let žil v Californii, takže dobře věděl, jak mi tady chybí sluníčko. Ukázalo se, že máme společné taky hodiny angličtiny. Byl to ten nejmilejší člověk, jakého jsem dnes potkala.
Ale jak jsme vstupovali do tělocvičny, zeptal se: "Tak co, píchla jsi Edwarda Cullena tužkou, nebo co? Nikdy jsem ho neviděl takhle se chovat."
Přikrčila jsem se. Takže jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. A tohle zjevně nebylo obvyklé chování Edwarda Cullena. Rozhodla jsem se, že budu hrát hloupou.
"To byl ten kluk, vedle kterého jsem seděla při biologii?" zeptala jsem se nedbale.
"Ano," odpověděl. "Vypadal, jako že ho něco bolí nebo tak."
"Já nevím," odpověděla jsem, "vůbec jsem s ním nemluvila."
"Je to divný kluk." Mike se zastavil vedle mě, místo aby se vydal do šatny. "Kdybych já měl to štěstí sedět vedle tebe, tak bych s tebou mluvil."
Usmála jsem se na něj, než jsem prošla dveřmi do dívčí šatny. Byl přátelský a nepokrytě mě obdivoval. Ale na to, aby tím zmírnil roztrpčení, to nestačilo.
Učitel tělocviku, trenér Clapp, mi našel dres, ale nenutil mě, abych se do něj převlékla už na dnešní hodinu. Doma ve Phoenixu po nás vyžadovali jenom dva roky tělocviku. Tady byl tělocvik povinný celé čtyři roky. Forks bylo doslova moje peklo na zemi.
Sledovala jsem čtyři volejbalové zápasy odehrávající se současně. Když jsem si vzpomněla, kolik zranění jsem si přivodila - a způsobila jiným - při hraní volejbalu, udělalo se mi lehce nevolno.
Konečně se ozvalo poslední zvonění. Šla jsem pomalu do kanceláře vrátit svůj papír. Déšť ustal, ale vítr byl silný a studenější. Objala jsem si tělo pažemi.
Když jsem vstoupila do teplé kanceláře, div jsem se neotočila a nevyšla zase ven.
Přede mnou stál u stolu Edward Cullen. Poznala jsem ho zase podle těch rozcuchaných bronzových vlasů. Zdálo se, že mě neslyšel přicházet. Stála jsem přitisknutá k zadní zdi a čekala jsem, až se mi recepční bude moct věnovat.
Dohadoval se s ní tichým, příjemným hlasem. Rychle jsem pochopila podstatu hádky. Snažil se přehodit si šestou hodinu - biologii - na jindy - na kdykoliv jindy.
Prostě jsem nemohla uvěřit, že je to kvůli mně. Muselo za tím být něco jiného, něco, co se stalo, ještě než jsem do učebny biologie vstoupila. Ten pohled na jeho tváři muselo vyvolat nějaké jiné rozčilení. Přece není možné, aby ke mně tenhle cizí člověk mohl pocítit takový náhlý a intenzivní odpor.
Dveře se znovu otevřely a dovnitř prudce zavanul studený vítr, rozvlnil papíry na stole, sfoukl mi vlasy do obličeje. Dívka, která vešla, pouze přistoupila ke stolu, vložila do drátěného košíku nějaký papír a zase vyšla ven. Ale Edward Cullen najednou nahrbil záda a pomalu se otočil, aby se na mě podíval - jeho obličej byl neskutečně hezký - pichlavýma očima plnýma nenávisti. Na okamžik jsem pocítila záchvěv opravdového strachu, až mi na pažích naskočila husí kůže. Ten pohled trval jenom vteřinu, ale roztřásl mě víc než ten mrazivý vítr. Cullen se otočil zpátky k recepční.
"No, tak nevadí," řekl spěšně hlasem jako samet. "Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuju za pomoc." Otočil se na patě, aniž by se na mě znovu podíval, a zmizel ven ze dveří.
Pokorně jsem přistoupila ke stolu, obličej tentokrát bílý místo rudý, a podala jsem recepční podepsaný papír.
"Tak jak vám to šlo první den, drahoušku?" zeptala se mateřsky.
"Fajn," zalhala jsem slabým hlasem. Nezdálo se, že ji to přesvědčilo.
Když jsem došla k dodávce, stála na parkovišti už téměř jako poslední. Připadala mi jako poslaná z nebe, po domovu ta nejbližší věc, kterou jsem v téhle vlhké zelené díře měla. Chvilku jsem jen tak seděla uvnitř a civěla předním oknem ven. Ale brzy se do mě dala zima a potřebovala jsem si zatopit, takže jsem otočila klíčkem a motor s řevem naskočil. Vydala jsem se zpátky k Charlieho domu a celou cestu jsem potlačovala slzy.

Stmívání 1 Kapitola 4 Část

31. ledna 2013 v 21:54 | ˙·•●Anulli●•·˙
V autě jsem si prostudovala mapku a snažila se uložit ji do paměti; snad nebudu muset chodit celý den s nosem zabořeným do plánku. Nacpala jsem si všechno do tašky, hodila si popruh přes rameno a zhluboka se nadechla. Dokážu to, lhala jsem si chabě. Nikdo mě neukousne. Nakonec jsem vydechla a vystoupila z auta.
S obličejem schovaným v kapuci jsem šla po chodníku zaplněném teenagery. S úlevou jsem si všimla, že moje obyčejná černá bunda není nijak nápadná.
Jakmile jsem se dostala kolem jídelny, najít budovu číslo tři nebylo těžké. Velká černá trojka byla namalovaná na bílém čtverci na východním rohu. Jak jsem se přibližovala ke dveřím, cítila jsem, že se mi dýchání zrychluje a zkracuje. Snažila jsem se zadržet dech, jak jsem procházela dveřmi za dvěma pršiplášti.
Třída byla malá. Ty dvě postavy přede mnou se zastavily přímo ve dveřích, aby si pověsily kabáty na dlouhou řadu háčků. Napodobila jsem je. Byly to dvě dívky, jedna blondýnka s průsvitnou pletí, druhá také bledá, se světle hnědými vlasy. Alespoň tady moje kůže nebude nápadná.
Odnesla jsem svůj papír učiteli, vysokému plešatějícímu muži, který měl na katedře cedulku se jménem - stálo na ní, že jde o pana Masona. Když spatřil moje jméno, upřeně se na mě zadíval - to nebyla zrovna povzbudivá reakce - a já jsem samozřejmě zrudla jako rajče. Ale aspoň mě poslal k prázdnému stolku vzadu, aniž by mě představoval třídě. Pro mé nové spolužáky bylo těžší na mě zírat, museli otáčet hlavy dozadu, ale zvládli to i tak. Podívala jsem se na seznam četby, který mi učitel dal. Bylo to triviální, šlo v podstatě o základní autory: sestry Brontëovy, Shakespeare, Chaucer, Faulkner. Všechno už jsem měla přečtené. To bylo uklidňující… a nudné. Říkala jsem si, jestli mi mamka pošle složku mých starých esejů, nebo jestli by to považovala za podvádění. Procházela jsem si v duchu různé argumenty, které bych proti ní mohla použít, zatímco učitel drmolil a drmolil.
Když se ozvalo zvonění, takový nosový bzučivý zvuk, naklonil se ke mně přes uličku vytáhlý kluk se špatnou pletí a mastnými ulízanými vlasy a chtěl se dát do řeči.
"Ty jsi Isabella Swanová, viď?" Zařadila jsem si ho mezi takové ty úslužné typy z šachového kroužku.
"Bella," opravila jsem ho. Každý v okruhu tří židlí se otočil a podíval se na mě.
"Kde máš další hodinu?" zeptal se.
Musela jsem se podívat do batohu. "Ehm, další mám občanku, s Jeffersonem, budova číslo šest."
Nebylo, kam se podívat, abych se tam nesetkala se zvědavýma očima.
"Já jdu do čtyřky, mohl bych ti ukázat cestu…" No jasně, úslužný až na půdu. "Jsem Erik," dodal.
Váhavě jsem se usmála. "Dík."
Vzali jsme si bundy a vydali se ven do deště, který mezitím zesílil. Mohla bych přísahat, že několik lidí se šinulo těsně za námi, aby mohli poslouchat, co si povídáme. Doufala jsem, že nezačínám být paranoidní.
"Tak co, tady je to hodně jiné než ve Phoenixu, viď?" zeptal se.
"Hodně jiné."
"Tam moc neprší, že ne?"
"Tak třikrát, čtyřikrát do roka."
"Tý jo, jak tam asi je?" divil se.
"Slunečno," poučila jsem ho.
"Nevypadáš moc opáleně."
"Moje matka je částečná albína."
Úzkostlivě se mi zadíval do obličeje a já jsem si vzdychla. Vypadalo to, že mraky a smysl pro humor nejdou dohromady. Pár měsíců a zapomenu, jak se používá sarkasmus.
Vraceli jsme se kolem jídelny k jižním budovám vedle tělocvičny. Erik mě vedl přímo do dveří, ačkoliv byly jasně označené.
"No, tak hodně štěstí," popřál mi, když jsem sahala na kliku. "Možná budeme mít společnou ještě nějakou další hodinu." V jeho hlasu zaznívala naděje.
Neurčitě jsem se na něj usmála a vstoupila dovnitř.
Zbytek dopoledne uplynul zhruba podobně. Učitel trigonometrie pan Varner, kterého bych stejně nesnášela už jenom kvůli předmětu, který učil, byl jediný, který mě přinutil postavit se před třídu a představit se. Zadrhávala jsem, červenala se a cestou na své místo zakopávala o vlastní nohy.
Po dvou hodinách jsem v každé třídě začínala rozeznávat některé tváře. Vždycky se našel někdo odvážnější než ostatní, kdo se mi představil a vyptával se mě, jak se mi ve Forks líbí. Snažila jsem se o diplomatické odpovědi, ale většinou jsem prostě lhala, až se mi od pusy prášilo. Aspoň jsem vůbec nepotřebovala mapu.
Jedna holka seděla vedle mě jak při trigonometrii, tak při španělštině, a dovedla mě do jídelny na oběd. Byla drobná, o několik centimetrů menší než já se svými sto dvaašedesáti, ale její divoce kudrnaté tmavé vlasy náš výškový rozdíl dost stíraly. Nezapamatovala jsem si její jméno, tak jsem se usmívala a přikyvovala a ona brebentila o učitelích a učení. Ani jsem se nesnažila držet s ní krok.
Seděly jsme na konci plného stolu s několika jejími kamarádkami, které mi představila. Zapomněla jsem jejich jména, jakmile je vyslovila. Zdálo se, že na ně udělala dojem svou odvahou mluvit se mnou. Ten kluk z angličtiny, Erik, na mě přes místnost zamával.
A právě tehdy, když jsem seděla v jídelně a snažila se bavit se sedmi zvědavými cizími lidmi, tehdy jsem je uviděla poprvé.
Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko ode mne. Bylo jich pět. Nemluvili a nejedli, ačkoliv každý z nich měl před sebou podnos s nedotčeným jídlem. Na rozdíl od většiny ostatních studentů na mě necivěli, takže jsem si je bezpečně mohla prohlédnout bez obav, že se střetnu s mimořádně zaujatým pohledem. Ale to nebyl důvod, proč upoutali moji pozornost.
Nevypadali totiž jako ostatní. Ze tří kluků byl jeden veliký - vypracovaný jako hotový vzpěrač, s tmavými, kudrnatými vlasy. Další byl vyšší, štíhlejší, ale taky svalnatý, s vlasy medově blonďatými. Poslední byl vysoký a hubený, ne tak rozložitý, a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Byl chlapečtější než ti druzí dva, kteří vypadali klidně na vysokoškoláky nebo spíš na zdejší učitele než na studenty.

Stmívání 1 Kapitola 3 Část

31. ledna 2013 v 21:53 | ˙·•●Anulli●•·˙
Místo toho jsem navzdory neustálému slunečnímu světlu měla kůži barvy slonové kosti, a bez obvyklých krásných modrých očí nebo zrzavých vlasů. Vždycky jsem byla štíhlá, ale tak nějak měkká, ochablá, na první pohled žádná sportovkyně; neměla jsem potřebnou koordinaci mezi okem a rukou, abych mohla provozovat sporty, aniž bych se ponižovala - a ublížila jak sobě, tak každému, kdo by stál příliš blízko.
Když jsem vyskládala všechno své oblečení do starého borovicového prádelníku, vzala jsem si tašku s toaletními potřebami a šla se po dni plném cestování umýt. Prohlížela jsem si svůj obličej v zrcadle a přitom si kartáčovala rozcuchané vlhké vlasy. Možná to bylo tím světlem, ale už teď jsem vypadala bledě, nezdravě. Moje pokožka uměla být hezká, byla velmi jasná, čistá, vypadala skoro průsvitně, ale záleželo to na barvě. Tady jsem žádnou barvu neměla.
Když jsem se dívala na svůj bezkrevný odraz v zrcadle, byla jsem nucena přiznat si, že lžu sama sobě. Nebylo to jenom po fyzické stránce, že jsem nikdy nezapadala. A když jsem nedokázala najít své pevné místo ve škole s třemi tisíci lidí, jaké byly moje šance tady?
Neuměla jsem najít společnou řeč se svými vrstevníky. Možná to však bylo tím, že jsem neuměla najít společnou řeč s lidmi. Tečka. I moje matka, ke které jsem měla blíž než ke komukoliv jinému na planetě, se mnou nebyla nikdy harmonicky sladěná, nikdy přesně na stejné vlně. Někdy jsem si říkala, jestli vidím svýma očima stejné věci jako vidí všichni ostatní. Možná mám v mozku nějakou poruchu.
Ale příčina nebyla důležitá. Důležitý byl jedině následek. A zítra to bude jenom začátek.
* * *
V noci jsem spala špatně, i poté, co jsem se vyplakala. To neustálé fičení deště a větru přes střechu nechtělo ustoupit do pozadí. Přetáhla jsem si přes hlavu vybledlou přikrývku a později jsem přidala ještě polštář. Ale nemohla jsem usnout, až po půlnoci, kdy se déšť konečně uklidnil a přešel do tiššího mrholení.
Hustou mlhu, nic jiného jsem ráno z okna neviděla, a cítila jsem, jak se mě zmocňuje klaustrofobie. Tady člověk nikdy nevidí nebe; je to jako klec.
Snídaně s Charliem byla tichá záležitost. Popřál mi hodně štěstí ve škole. Poděkovala jsem mu s vědomím, že jenom plýtvá nadějí. Štěstí se mi soustavně vyhýbalo. Charlie odešel z domu první, odjel na policejní stanici, která byla jeho manželkou i rodinou. Když odešel, zůstala jsem ještě sedět u starého dubového čtvercového stolu na jedné ze tří nestejných židlí a prohlížela si jeho malou kuchyňku s tmavými stěnami obloženými dřevem, světle žlutými skříňkami a bílým linoleem na podlaze. Nic se nezměnilo. Moje matka natřela ty skříňky před osmnácti lety ve snaze přinést do domu trochu slunečního světla. Nad malým krbem v přilehlém obýváčku velikosti kapesníku visela řada fotek. Napřed svatební fotka Charlieho a mamky z Las Vegas, pak jedna, na které jsme my tři v porodnici, kde jsem se narodila, a kterou pořídila ochotná sestřička, pak následovala řada mých školních fotek až po tu loňskou. Na ty bylo trapné podívání - uvidím, jestli se mi podaří přimět Charlieho, aby je dal někam jinam, alespoň dokud tady budu bydlet.
Když byl člověk v tomhle domě, nemohl si nevšimnout, že se Charlie z rozchodu s mámou nikdy nevzpamatoval. Bylo mi to nepříjemné.
Nechtěla jsem být ve škole příliš brzy, ale nemohla jsem v domě dál zůstat. Natáhla jsem si bundu - připadala jsem si v ní jako hasič v ochranném obleku - a vydala jsem se ven do deště.
Stále jenom mrholilo, takže jsem nestihla promoknout na kůži, zatímco jsem sahala pro klíč od domu, který byl vždycky schovaný pod okapem vedle dveří, a zamykala. Cákání mých nových nepromokavých bot mi šlo na nervy. Postrádala jsem normální křupání štěrku při chůzi. Nemohla jsem se zastavit a obdivovat znovu svou dodávku, jak jsem původně chtěla; spěchala jsem, abych se dostala z toho mlhavého mokra, které mi vířilo kolem hlavy a sráželo se mi na vlasech pod kapucí.
V dodávce bylo příjemně a sucho. Někdo z těch dvou, buď Billy, nebo Charlie, ji zjevně uklidil, ale hnědá čalouněná sedadla stále slabě voněla tabákem, benzínem a mentolovými bonbóny. Motor k mé úlevě naskočil rychle, ale hlasitě, s řevem se probudil k životu a pak běžel naprázdno s ohlušujícím rámusem. No, takhle starý náklaďáček musí mít nějakou slabinu. Starodávné rádio ale fungovalo, byl to bonus, který jsem nečekala.
Najít školu nebylo těžké, ačkoliv jsem tam nikdy předtím nebyla. Jako u většiny ostatních budov, ke škole se prostě odbočilo z hlavní silnice. Na první pohled se nepoznalo, že je to škola; jenom cedule, na které stálo Střední škola ve Forks, mě přiměla zastavit. Byla to skupina podobných domů vystavěných z kaštanově hnědých cihel. Kolem rostlo tolik stromů a keřů, že jsem napřed neviděla, jak je veliká. Kde má člověk vzít pocit, že jde o instituci? přemítala jsem nostalgicky. Kde jsou ploty z pletiva, kovové detektory?
Zaparkovala jsem před první budovou, která měla nad vstupními dveřmi cedulku hlásající PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Nikdo jiný tam neparkoval, neklamný důkaz toho, že se tam parkovat nesmí, ale rozhodla jsem se, že se nechám poučit uvnitř, místo abych v dešti kroužila kolem jako pitomec. Neochotně jsem vystoupila z útulného, příjemně vyhřátého náklaďáčku a vydala se po úzké kamenné cestičce lemované tmavými živými ploty. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.
Uvnitř svítilo jasné světlo a bylo tam tepleji, než jsem doufala. Kancelář byla malá; malá čekárna s polstrovanými skládacími židličkami, oranžově kropenatý koberec, na zdech bez ladu a skladu visely nejrůznější plakáty a ocenění, mezi nimi hlasitě tikaly velké hodiny. Všude rostly pokojové květiny ve velkých plastových květináčích, jako kdyby nebylo dost zeleně venku. Místnost byla přepůlená dlouhým pultem neuspořádaně zarovnaným drátěnými košíky plnými papírů a se spoustou jasně barevných letáčků připevněných na jeho čelní straně. Za pultem stály tři stoly. U jednoho z nich seděla korpulentní zrzavá žena v brýlích. Měla na sobě fialové tričko, takže jsem si okamžitě připadala příliš nastrojená.
Zrzavá žena vzhlédla. "Hledáte někoho?"
"Jsem Isabella Swanová," představila jsem se a viděla jsem, jak se jí v očích okamžitě vědoucně zablesklo. Už mě tu očekávali, bezpochyby jsem se stala lákavým soustem pro místní drbny. Dcera přelétavé bývalé manželky policejního ředitele, která se konečně vrátila domů.
"Samozřejmě," řekla. Prohrabala se nebezpečně se kymácející hromadou dokumentů na svém stole, až našla ten, který hledala. "Tady mám váš rozvrh a mapku školy." Přinesla k pultu několik papírů, aby mi je ukázala.
Prošla se mnou moje hodiny, na mapce mi vyznačila nejlepší cestu na každou z nich a dala mi papír, na který se mi měl každý z učitelů podepsat a který jsem na konci dne měla přinést zpátky. Usmála se na mě a vyjádřila naději, stejně jako Charlie, že se mi tady ve Forks bude líbit. Oplatila jsem jí úsměv, jak nejpřesvědčivěji jsem dovedla.
Když jsem vyšla zpátky k autu, začínali přijíždět ostatní studenti. Zařadila jsem se a objížděla školu společně s ostatními. Ulevilo se mi, když jsem viděla, že většina aut je starších jako to moje, nic oslnivého. Doma jsem bydlela na jednom z mála předměstí pro lidi s nižšími příjmy, které spadalo do okrsku Paradise Valley. Nový Mercedes nebo Porsche byl na studentském parkovišti zjev zcela běžný. Nejhezčí auto tady bylo lesklé Volvo, a to vyčnívalo. Přesto jsem vypnula motor hned, jakmile jsem byla na místě, aby ke mně jeho hromová hlasitost nepřitahovala pozornost.

Stmívání 1 Kapitola 2 Část

31. ledna 2013 v 21:52 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Máma se má fajn. Taky tě ráda vidím, tati." Nesměla jsem mu říkat Charlie do očí.
Měla jsem jenom pár tašek. Většina mého arizonského oblečení byla na Washington příliš promokavá. Daly jsme s maminkou dohromady peníze, abychom doplnily můj zimní šatník, ale byl pořád skrovný. Do kufru policejního auta se pohodlně vešel.
"Sehnal jsem pro tebe dobré auto, vážně laciné," oznámil táta, když jsme si zapínali pásy.
"Jaké auto?" To, že řekl "pro tebe dobré auto", a ne prostě "dobré auto", ve mně vzbudilo neblahé tušení.
"No, vlastně je to dodávka, Chevy."
"Kdes ji sehnal?"
"Pamatuješ si Billyho Blacka, co žije dole v La Push?" La Push je malá indiánská rezervace na pobřeží.
"Ne."
"Jezdíval s námi v létě na ryby," napovídal mi Charlie.
To by vysvětlovalo, proč jsem si ho nepamatovala. To mi jde dobře, vygumovat si z paměti trapné, nepodstatné zážitky.
"Je teď na vozíčku," pokračoval Charlie, když jsem neodpovídala, "takže už nemůže řídit, a tak mi svůj náklaďáček nabídl levně k odprodeji."
"Z kterého je roku?" Z toho, jak změnil výraz, jsem pochopila, že doufal, že tuhle otázku nepoložím.
"No, Billy si hodně pohrál s motorem - je starý jenom pár roků, vážně."
Doufala jsem, že o mně nemá tak špatné mínění, aby věřil, že se tak snadno vzdám. "Kdy ho koupil?"
"V roce 1984, myslím."
"Koupil ho nové?"
"No, to ne. Myslím, že nové bylo tak na začátku šedesátých let - přinejhorším koncem padesátých," připustil rozpačitě.
"Ale - tati, já o autech vůbec nic nevím. Nebyla bych schopná si ho spravit, kdyby se něco porouchalo, a nemohla bych si dovolit mechanika…"
"Bello, to autíčko vážně jezdí skvěle. Taková už se dneska nedělají."
To autíčko, pomyslela jsem si… to zní fakt slibně - přinejmenším jako přezdívka.
"Jak lacino je lacino?" Konec konců, v tomhle ohledu jsem nemohla dělat žádné ústupky.
"No, holčičko, já už jsem ti ho vlastně koupil. Jako takový dárek na přivítanou doma." Charlie po mně po očku pokukoval s výrazem plným naděje.
Páni. Zadara.
"Tos nemusel, tati. Chtěla jsem si auto koupit sama."
"Mně to nevadí. Chci, aby se ti tady líbilo." Když to říkal, díval se přímo před sebe na silnici. Charliemu nebylo příjemné, když měl svoje city vyjadřovat hlasitě. To jsem po něm zdědila. Takže jsem se taky dívala před sebe, když jsem odpovídala.
"To je vážně hezké, tati. Dík. Vážně to oceňuju." Netřeba dodávat, že je nemožné, aby se mi ve Forks líbilo. Ale proč mu tím ubližovat. A darovanému autu na zuby nehleď - nebo na motor.
"No jo, nemáš zač," zamumlal, celý rozpačitý z mých díků.
Vyměnili jsme si pár dalších poznámek o počasí, které bylo deštivé, a tím jsme vyčerpali témata ke konverzaci. Zírali jsme z okna a mlčeli.
Byla to krása, samozřejmě; to jsem nemohla popřít. Všechno bylo zelené: stromy, jejich kmeny porostlé mechem, větve pod mechovým baldachýnem, země pokrytá kapradím. Dokonce i vzduch vypadal zeleně přes filtr z listí.
Té zeleně bylo až moc - jako na nějaké vzdálené planetě.
Konečně jsme dojeli k Charliemu domů. Pořád bydlel v tom malém dvoupokojovém domečku, který si s maminkou koupili krátce po svatbě. To byla jediná doba, kterou jejich manželství zažilo - krátce po svatbě. Tam, před domem, který se nikdy nezměnil, stála zaparkovaná moje nová - no, tedy pro mě nová - dodávka. Byla vybledle červená, s velkými kulatými nárazníky a baňatou kabinou. K mému velkému údivu se mi líbila. Nevěděla jsem, jestli bude jezdit, ale dokázala jsem si představit, jak ji řídím. Navíc to byla taková ta poctivá plechárna, které nic neublíží - když dojde k nehodě, takovéhle auto vyvázne bez odřeninky na laku, ale zahraniční vůz, s kterým se srazilo, může jít do šrotu.
"No tohle, tati, moc se mi líbí! Díky!" Tak můj zítřejší hrozný den bude o trošku snesitelnější. Nebudu muset zvažovat, jestli mám jít do školy tři kilometry pěšky v dešti, nebo jestli se svezu s policejním ředitelem.
"Jsem rád, že se ti líbí," řekl Charlie chraplavě, znovu v rozpacích.
Zabralo mi to jen jednu cestu nahoru, než jsem si přestěhovala věci. Dostala jsem pokoj orientovaný na západ, jehož okno vedlo na dvůr před domem. Ten pokoj jsem znala; patřil mi od narození. Dřevěná podlaha, světle modré stěny, vysoký strop, zažloutlé krajkové záclonky v okně - to všechno patřilo k mému dětství. Jediná změna, kterou Charlie kdy provedl, byla, že vyměnil kolébku za velkou postel a přidal psací stůl, jak jsem rostla. Na psacím stole teď stál počítač z druhé ruky s telefonní šňůrou na modem připojenou po podlaze k nejbližší telefonní zástrčce. Tohle si vymínila máma, abychom mohly zůstat snadno v kontaktu. Houpací křeslo z dob, kdy jsem byla miminko, pořád stálo v koutě.
Nahoře v patře byla jenom jedna malá koupelna, o kterou se budu muset dělit s Charliem. Snažila jsem se moc se tou představou nezaobírat.
Jedna z nejlepších věcí na Charliem je, že nezevluje kolem a jde si po svém. Nechal mě, abych si vybalila a zabydlela se, a dopřál mi tak vzácnou chvilku, která by s matkou byla naprosto nemyslitelná. Bylo příjemné být sama, nemuset se usmívat a tvářit se potěšeně; úleva, moci se sklesle koukat z okna na souvislou vrstvu deště a nechat ukápnout jen pár slziček. Na skutečný záchvat pláče jsem neměla náladu. To si nechám do postele, až budu přemýšlet o zítřku.
Střední škola ve Forks měla děsivě málo studentů - celkem pouze tři sta padesát sedm - teď padesát osm; u nás doma bylo jenom ve třeťáku sedm set lidí. Všechna děcka tady musela vyrůstat společně - jejich prarodiče se znali už od plenek. Já budu ta nová holka z velkého města, kuriozita, atrakce.
Možná, že kdybych doopravdy vypadala jako správná holka z Phoenixu, mohla bych toho využít ve svůj prospěch. Ale fyzicky jsem nikdy nikam nezapadala. Měla bych být opálená, se sportovní postavou, blondýnka - hráčka volejbalu nebo třeba roztleskávačka - prostě jak to bývá, když člověk žije v slunečném údolí.

Stmívání 1 kapitola 1 část

31. ledna 2013 v 21:52 | ˙·•●Anulli●•·˙

1. PRVNÍ POHLED

Matka mě vezla na letiště. Všechna okýnka v autě byla stažená. Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů, nebe dokonale modré, bez mráčku. Měla jsem na sobě své oblíbené tričko - bez rukávů, z bílé madeiry; bylo to takové moje gesto na rozloučenou. Místo příručního zavazadla jsem si nesla jen dlouhou bundu s kapucí.
Na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků. V tomhle bezvýznamném městečku prší víc než na jakémkoliv jiném místě Spojených států amerických. Právě z tohoto místa a jeho ponurého, všudypřítomného stínu moje matka utekla i se mnou, když mi bylo jen pár měsíců. A právě v tomhle městečku jsem byla každé léto nucena strávit jeden měsíc až do věku čtrnácti let. V tom roce jsem se do toho konečně vložila; a tak poslední tři roky se mnou můj táta Charlie trávil čtrnáct dní prázdnin v Kalifornii.
A právě do Forks jsem teď dobrovolně odcházela do exilu - byl to čin, který jsem podstupovala s velkou hrůzou. Forks jsem nesnášela.
Milovala jsem Phoenix. Milovala jsem slunce a žhavé horko. Milovala jsem to činorodé, chapadlovitě se rozrůstající město.
"Bello," řekla mi maminka, už alespoň po tisící, než jsem nastoupila do letadla. "Nemusíš to dělat."
Maminka vypadá jako já, až na to, že má krátké vlasy a mimické vrásky. Když jsem se upřeně dívala do jejích širokých, dětských očí, najednou mě zachvátila panika. Jak můžu nechat svou milující, nevyzpytatelnou, ztřeštěnou matku, aby se o sebe sama postarala? Samozřejmě, teď měla Phila, takže pravděpodobně bude mít kdo zaplatit účty, v ledničce bude jídlo a v jejím autě benzín a ona bude mít komu zavolat, když se ztratí, ale přesto…
"Já chci jet," lhala jsem. Nikdy jsem neuměla lhát, ale tuhle lež jsem poslední dobou říkala tak často, že to teď znělo téměř přesvědčivě.
"Vyřiď Charliemu, že ho pozdravuju," řekla odevzdaně.
"Vyřídím."
"Však se brzy uvidíme," nedala se odradit. "Můžeš přijet domů, kdy budeš chtít - já se vrátím, kdykoliv mě budeš potřebovat."
Ale viděla jsem jí na očích, že dodržet ten slib by pro ni znamenalo přinést oběť.
"Nedělej si o mě starosti," přesvědčovala jsem ji. "Bude to skvělé. Mám tě ráda, mami."
Na chvilku mě pevně objala, pak jsem nastoupila do letadla a bylo to.
Let z Phoenixu do Seattlu trvá čtyři hodiny, pak se letí další hodinu malým letadlem nahoru do Port Angeles a pak hodinu autem zpátky dolů do Forks. Létání mi nevadí; ale ta hodinka v autě s Charliem mi trochu dělala starosti.
Charlie byl vážně milý, pokud jde o celou tu záležitost. Zdálo se, že má upřímnou radost, že s ním budu poprvé aspoň na nějakou dobu skutečně žít. Už mě dal zapsat i do školy a pomůže mi sehnat auto.
Ale stejně to s Charliem bude trapas. Ani jeden z nás nebyl zrovna upovídaný, a beztoho jsem nevěděla, co si s ním povídat. Věděla jsem, že je z mého rozhodnutí víc než jen zmatený - jako moje matka přede mnou, ani já jsem se netajila s tím, jak se mi ve Forks nelíbí.
Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení - jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem už jsem se rozloučila.
Charlie na mě čekal s policejním autem. I tohle jsem očekávala. Pro spořádané obyvatele Forks je Charlie policejní ředitel pan Swan. Prvotní důvod, proč jsem si chtěla koupit auto navzdory svým omezeným prostředkům, byl ten, že jsem se nechtěla po městě vozit v autě s červeným a modrým majáčkem na střeše. Nic nezpomalí dopravu tak jako policajt.
Když jsem k Charliemu doklopýtala z letadla, nemotorně mě jednou rukou objal.
"Rád tě vidím, Bells," přivítal mě a usmál se, jak mě automaticky zachytil a podržel. "Moc ses nezměnila. Jak se má Renée?"

Stmívání Předmluva

31. ledna 2013 v 21:51 | ˙·•●Anulli●•·˙

PŘEDMLUVA

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu - ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů - ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.
Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který mi můj pohled přívětivě opětoval.
Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.
Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrti. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.
Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.

Neaktivnot aneb zase moje bláboly

27. ledna 2013 v 21:33 | ˙·•●Anulli●•·˙
Tak já vím jak dlouho tomu je co jsem psala poslední článek no to je jedno moc jsem nebyla na pc takže jsem očividně nebyla ani na blogu jak vidíte ted už to bude lepší .Rozhodla jsem se že vám začnu psát poovídky romány atd ... Myslím že by se vám to mohlo líbit ... Příběhy budou po částech ..aby jste toho neměly tolik toho na čtení naráz já vím asi dělám překlepy ale to je jedno když tak se nedivte je docela pozdě a tak mě bolí ruce ještě si musím nachystat věci na zítra do školy .
PS : Příběh asi začnu psát zítra...
PSS : Doufám že se vám líbí novej design :)

Změny v kádru 2012-2013

13. ledna 2013 v 15:49 | ˙·•●Anulli●•·˙
  • Odešli:

HC Vítkovice Steel

13. ledna 2013 v 15:33 | ˙·•●Anulli●•·˙
HC Vítkovice Steel je ostravský hokejový klub. Založen byl ve třicátých letech20. století. V roce 1934 vyhrál župní mistrovství a stal se mistrem Moravy a Slovenska. Roku 1949 klub postoupil do první ligy, ze které sestoupil v letech 1960,1965, 1967 a 1985. Československou ligu vyhrál v letech 1952 a 1981. Historicky zaujímá čtvrtou příčku v tabulce mužstev s nejvíce odehranými sezónami v českých a československých nejvyšších hokejových soutěží(57) za Spartou(72), Českými Budějovicemi a Pardubicemi(61). Jeho domovským stadionem je ČEZ Aréna.

Nej filmy roku 2012

10. ledna 2013 v 16:47 | ˙·•●Anulli●•·˙
Nudíš se a máš chuť si pustit nějaký dobrý film? Inspiruj se výběrem toho nejlepšího z minulého roku!
Nabízím ti komedie, dramata i akčňáky, které mi v minulém roce vyrazily dech :-)

Komedie

Méďa

Vtipný, ale místy i dojemný příběh o Johnovi a jeho vánočním dárku - méďovi, který umí mluvit, a nejen to! Z Johna a jeho médi (Ted) se stali nerozluční přátelé a jejich přátelství vydrželo až do dospělosti. Sdílejí nejen názory a koníčky, ale i jeden byt. Až do dne, kdy John potká Lori…

Madagaskar 3

Do cesty se tentokrát hvězdné čtveřici Lvu Alexovi, hrošici Glorii, zebře Martymu a žirafě Melmenovi postaví kapitánka Chantal DuBoisová - agentka organizace na odchyt zvěře, nejlpší z nejlepších. Hlavním hrdinům nezbývá nic jiného, než se schovat v krachujícím cirkuse. A to stojí opravdu zato!
film_madagascar_3

Komedie/Drama

Nedotknutelní

Phillipe je bohatý aristokrat, a tak by se mohlo zdát, že bude jeho život pohádka. Až doteď však nebyla. Philippe je ochrnutý, na vozíčku, závislý na cizí pomoci. Nevrlý a věčně nespokojený. To se však změní, když se v jeho životě objeví recidivista Driss, mladý černoch z předměstí, který si zrovna odseděl trest ve vězení. Je vůbec možné, aby spolu tito dva lidé vycházeli? To se dozvíš, až si tento film pustíš :-).
Zajímavost: Inspirací pro film byl osud obchodníka se šampaňským Philippa Pozzo di Borgo. Roku 1993 si poranil páteř, 1996 mu na rakovinu zemřela manželka. O schopnostech jeho 21letého pečovatele Selloua, krátce před přijetím propuštěného z vězení, pochybovali mnozí, ale právě on pomohl Philippovi z depresí. Na společné cestě v Maroku dokonce oba našli své budoucí manželky, založili rodiny a zůstali přáteli. Jedinou nepravdou oproti reálným postavám je, že skutečný pečovatel Phillipa nebyl černoch.

Drama

Ve stínu

Český film režiséra Davida Ondříčka mě prostě dojal. Odehrává se v Československu v padesátých letech minulého století. Kapitán Hakl (kterého si zahrál můj oblíbený Ivan Trojan) dostane za úkol vyšetřit zpočátku nevinně vypadající krádeš v klenotnictví. Záhy zjistí, že to nebyla jen tak obyčejná vloupačka a začíná se zamotávat do nebezpečné politické hry, ze které už není úniku.

Atlas mraků

Tom Hanks, Hugh Grant, Halle Berry, Susan Sarandon a spousta dalších známých tváří v šesti různých příbězích - různá doba i místo. Při sledování tohoto filmu ti hned několikrát dojde, že každý čin má svou příčinu i dopad.
Zajímavost: Všechny postavy jsou podle autora Davida Mitchella ztělesněním jedné duše, jejich společným znakem je mateřské znaménko nad klíční kostí.

Akční

Postradatelní 2

Sylvester Stallone, Jason Statham, Jet Li, Dolph Lundgren, Randy Couture, Terry Crews, Arnold Schwarzeneger, Bruce Willis a Jean-Claude Van Damme pohromadě. To nevěstí nic dobrého!
Jednoduchý úkol Postradatelní zpackají, jeden (a neptej se mě který) z nich akci nepřežije. Postradatelným se v tomto díle podaří rozpoutat peklo na zemi!

Skyfall

Daniel Craig jako James Bond. Judi Dench jako M. Třiadvacáté dobrodružství agenta s povolením zabíjet. MI6 je napadena Raoulem Silvou. Bond M ukrývá před nepřáteli ve starém skotském sídle jeho rodičů a vydává se opět zabránit katastrofě.

Filmová lahůdka končícího roku

Hobit: Neočekávaná cesta

film-hobit
Příběh Bilbo Pytlíka (strýčka Froda Pytlíka, jehož příběh všichni důvěrně známe) a jeho dobrodružné cesty za záchranu království Erebor! Nápomocen mu je čaroděj Gandalf Šedý (kterého si také pamatujeme z předchozích filmů) a třináct trpaslíků v čele s bojovníkem Thorinem. Při své cestě Bilbo narazí na Gluma a od něj získá tajemný zlatý prsten - "miláška", který má takovou sílu, jakou si Bilbo snad nemůže ani představit.

A co mi ještě uvízlo v paměti?

Avengers s Robertem Downeym Jr. a Christian Bale a Temný rytíř povstal.
Tak co, na který film se dneska mrkneš ty?

Novej dess

9. ledna 2013 v 21:48 | ˙·•●Anulli●•·˙
Ahoj tak jak se vám líbí můj novej design mě se líbí strašně moc Co by ste chtěli za novou rubriku , Články ,Obrázky atd ..... Jenom si řekněte ... :)

Jak být sexy ?

9. ledna 2013 v 21:42 | ˙·•●Anulli●•·˙
1.TRIK!
Sexy jsou jenom holky, který jsou dokonale nalíčený a skvěle oháklý. Tak to sis doteďka určitě myslela, viď. Ale bacha! Sexy nepůsobí hadříky, ale člověk, který je nosí! Sexy obleček z velkým výstřihem, vysoké podpatky a rudá rtěnka nejsou k ničemu, pokud se ve volných kapsáčích, teniskách a přirozeném make-upu cítíš mnohem líp. Kdybys na sobě neměla svoje oblíbené oblečení, budeš si připadat divně a pak taky samozřejmě působit křečovitě. Mnoho důležitější, než stylingové experimenty je, že zůstaneš věrná svému stylu a budeš se ve svém oblečení pohybovat především uvolněně. Vždyť proč si třeba neobléct oblíbené kapsáče, tenisky a sexy topík? Jen ten,kdo se cítí dobře, působí tak sexy!
2.TRIK!
Holky, co se dělají vzácnými, zůstávají pro kluky na dlouho zajímavým objektem. Pokud bys měla každý den slavnostní jídlo, taky by tě prostě jednou přešla chuť. A s tím "být sexy" je to podobné- stálý nadbytek sex-appealu začne brzy působit nudně. Použivej svoji ženskost jen cíleně! Je to cenný a účinný nástroj, který bys klukům neměla nabízet se "slevou!"
3.TRIK!BLÁZNIVÉ VĚCIČKY!
Jen ten, kdo je nápadný, je také brán na vědomí! Proto platí: měj odvahu být trochu jiná než ostatní. Přitom nejde o to osvojit si nutně nějakou špatnou vlastnost nebo zlozvyk a nebo se za každou cenu oblékat naprosto praštěně. Jde spíš o oživení tvojí originality! Ukaž všem, že jsi něco spešl a máš svou hlavu. Ráda balancuješ na kraji chodníku? Líbí se ti mít každý měsíc nový účes? Ráda si sama pro sebe zpíváš? Nebo ráda nosíš nápadné a zvláštní prsteny? Dej svým malým bláznovstvím volný průběh,ukaž je-to působí přitažlivě.

4.TRIK! PŘÍSNĚ TAJNÉ!
Být k druhým otevřená, mít origoš vlastnosti, neschovávat se a nepřetvařovat, říct svůj názor-to všechno je sexy. Přes všechnu tu otevřenostby sis ale měla zachovat nějaké to tajemství. Protože být sexy má i co do činění s fantazií a když na sebe hned všechno nevykvákáš, budeš v ostatních fantazii probouzet. Působí to oslňujícím dojmem. Jednoduše řečeno to znamená asi tohle: nech sem tam nějakou tu otázku nezodpovězenou, nevykládej hned na stůl všechny karty. Pokud se tě nějaký kluk třeba zeptá na něco osobního, tak se jen usměj a řekni: "Zkus hádat."

5.TRIK! THINK SEXY!
Kluci prý myslí neustále na sex. My,holky, zase naopak tvrdíme, že v tomhle jsme úúúplně jiné. Ale upřímně: na co myslíš,když vidíš nějakého sladkého týpka? "Ale spíš:" Jé,ten má ale smyslné rty! Jaký by to asi bylo se s ním líbat? "Je tu ovšem jeden problém: My, holky, tenhle způsob myšlení jen málokdy přiznáme a občas se za to dokonce stydíme. Přitom není nic špatného na tom, když myslíš trochu "sexy".

6.TRIK! ZRCADLO,ZRCADLO!
Líbí se ti, co vidíš v zrcadle? Pokud ano-tak ti gratulujem! Protože jen ten,kdo sám sebe považuje za přitažlivého a obdivuhodného, vyzařuje zvláštní "něco", které všechny ohromí. Ten, kdo má rád sám sebe, vystupuje sebevědoměji než někdo, kdo se ve svém těle necítí dobře. Proto se postav před zrcadlo a objev přednosti svého těla! Prohlédni si pořádně svoji chůzi- rovné držení těla a smyslný pohyb boků signalizuje: "Já přicházím! Podívejte se na mě! Jsem sexy!" A pak už je úplně fuk, že třeba nemáš dokonalý zadeček nebo úchvatná ňadra! Hledej na sobě dobré stránky a ne jenom nedostatky.
Jsem tááák sexy!!!

7.TRIK! VŠECHNO JE OTÁZKOU POSTOJE!
Co to vůbec znamená "být sexy"? Krátká sukně? Svůdný make-up? Vysoký kramfleky? Ženská postava? Velká prsa? To asi těžko."Být sexy" je postoj, ne vnější vzhled. Stejně jako pravá krása, přichází i sex-appeal zevnitř. Pokud jsi šťastná, sebevědomá a máš ráda sama sebe, působíš automaticky sexy. Proč? Protože se ve tvém vystupování odráží tvoje duše. Tvoje rty se usmívají, hlas působí srdečně, oči září, tvoje gesta vypadají uvolněně, tvoje chůze je lehká- prostě působíš elektrizujícím dojmem. Jsi sexy.

8.TRIK! KOUKNI SE MI DO OČÍ!
Je jen málo lidí, kteří působí sexy, aniž by pro to něco dělali.Většina z nás se musí uchýlit k malým trikům, abychom svůj protějšek očarovali. Nejjednodušší z nich je oční kontakt! Podívej se svému idolovi přímo do očí, díky tomu dube věřit, že je pro tebe ten jediný člověk na světě. A pokud to má být správný sexy pohled, měl by být hluboký a jen o trošku delší než rozdáváš svým kámoškám...

9.TRIK! MILUJU ŽIVOT!
Kdo to vlastně řekl, že se klukům líbí, když holky dělají, jako že je vůbec nezajímají? Jasně, někdy finta, kdy se snažíš být cool, distancovaná a nedotknutelná, abys vzbudila jeho zájem, může fungovat. Ale většinou mají kluci rádi holky, které si lebedí v tom, že je má někdo rád. V kurzu jsou roštěnky, které jsou veselé a vychutnávají si život plnými doušky! Takže buď přátelská a otevřená. Dej světu najevo, že se dokážeš nadchnout pro různé věci a radovat se ze skvělých chvilek a hezkých zážitků. A že se zajímáš o lidi kolem sebe. Bav se životem! Protože být přátelská je sexy. Radost ze života je sexy. Tvůj smích se sexy.

10.TRIK! VYSTUP Z ŠEDI!
Není nic tak málo sexy jako nuda a šeď. Ale co proti tomu můžeš udělat? Vždyť všední dny jsou většinou celkem monotónní-ráno vstát, jít do školy, pak na oběd, domů, spát... Recept na zpestření je jednoduchý: proč se pořád držet pravidel? Podstup občas nějaké to riziko. Buď nevypočitatelná, překvapivá, spontánní! Nemůžeš očekávat, že budeš působit sexy, pokud budeš každý den vypadat stejně,budeš se chovat pořád stejně vzorně a budeš neustále s každým souhlasit. Být sexy znamená být taky trochu drzá, vyvést druhé sem tam z míry. A hlavně-věřit si!

Jak mýt ůtulný pokojíček

9. ledna 2013 v 21:41 | ˙·•●Anulli●•·˙

Vylepši svůj pokojíček!

Že nemáš moc peněz na to, abys nakoupila spoustu nových věcí? To ale vůbec nevadí! Někdy stačí málo a z tvého okoukaného pokojíčku je rázem tvé vysněné království! Víme, jak na to!


Vyhoď nepotřebné věci


Někdy stačí jen když nakoukneš do svého pokojíku a hned se ti zhorší nálada? Udělej si pořádek! Otevři všechny skříně i šuplíky, vezmi si pořádně velký odpadkový koš a vyhoď všechny staré krámy, které už nebudeš potřebovat. Pokud najdeš ve skříních kousky oblečení, které už určitě nebudeš nosit, zkus je dá na hromádku a navrhni kamarádkám výměnný obchod - něco za něco :-) Díky tomu můžeš získat pár parádních modýlků! Máš spoustu věcí, které ti ve skříni jen zabírají místo a přece se s nimi ještě nechceš úplně rozloučit? Ulož je do krabic a odnes je do sklepa nebo na půdu. Když ti budou věci v nich chybět, kdykoliv se pro ně můžeš vrátit.

Kosmetický koutek


Pro všechny své všechny činnosti bys měla mít vyhrazený prostor a místo. Pro učení, odpočinek i zkrášlování. Pokud ještě nemáš vlastní kosmetický koutek, koukej to napravit! Sežeň si zrcadlo, může být klidně i starší, které si upravíš podle svého. Jeho okraje můžeš oblepit třeba proužky barevného papíru,nebo zkus využít mušle z prázdninového výletu k moři. Na poličku nebo stoleček u zrcadla vyskládej všechny své kosmetické poklady, laky na nehty, vůně, vzorečky... Pro zlepšení nálady můžeš přidat rámeček s fotkou, na které jsi se svou nej kámoškou, nebo svým miláčkem.

Barvy, barvy, barvičky!


Barevný pokojíček ti vždycky zlepší náladu! I když prší, a venku je pošmourno a smutno, ve tvém pokojíku s barevnými stěnami bude vždycky příjemně útulno! Žlutá, zelená nebo oranžová ti vždycky dodají energii a krásně tvůj pokojík rozzáří. Že ti rodiče nechtějí dovolit vymalovat? Nevadí, i to se dá vyřešit! Zkus si alespoň jednu stěnu pokojíku vyzdobit obrázky se stejně barevnými rámečky. Ty nemusí být kupované, můžeš si je dost dobře vyrobit sama - třeba s pomocí čtvrtky a temperových barev. Uvidíš, co to udělá! Už máš uklizeno? Tak nezapomeň na jednu hróóózně důležitou věc, kterou jsou barevně sladěné doplňky! Voňavé svíčky, deka nebo přehoz přes postel, květináč, polštářky... vše ve sladěných barvách! Uvidíš, že tvé království se změní k nepoznání!

CHCEŠ SI VYMALOVAT POKOJ A NEVÍŠ JAKOU BARVOU?
TADY MÁŠ PÁR TIPŮ!



1) Teplé barvy dodávají pokoji důvěrnost a útulnost.

Červená: oživuje a dělá větší pokoje příjemnějšími a důvěrnějšími
Hodí se k: zelené a zlaté

Žlutá: prosluní a rozjasní šedé pokoje, udělá je větší, podporuje tvořivost
Hodí se k: tmavě červené až fialové

Oranžová: smělá, živá a zábavná barva, rozvazuje jazyk a pozor... podporuje chuť k jídlu.
Hodí se k: modré

Růžová: povzbuzující, uklidňující a přátelská. Pozor, někdy může vypadat trochu přeslazeně :-)
Hodí se k: bledě modré a jasně fialové


2) Studené barvy - Vyvolávají dojem, že pokoj je prostornější, a dodávají mu šmrnc. Proto se výborně hodí tehdy, když chceš opticky zvětšit svůj mini pokojíček.

Modrá: symbolizuje věrnost, přináší harmonii, mír a pohodlí
Hodí se k: oranžové

Zelená: barva přírody - je osvěžující, uklidňuje a podporuje duchovní uvědomění
Hodí se k: červené

Fialová: silná, působivá a podnětná, podporuje fantazii
Hodí se ke: žluté