Únor 2013

Stmívání 16 Kapitola 3 Část

1. února 2013 v 17:12 | ˙·•●Anulli●•·˙
Zastavili jsme se před posledními dveřmi v hale.
"Můj pokoj," oznámil, otevřel a táhl mě dovnitř.
Jeho pokoj vedl na jih, měl okno přes celou stěnu jako ta velká místnost pod ním. Celá zadní strana domu musí být ze skla. Výhled měl na řeku Sol Duc, vinoucí se nedaleko, přes nedotčený les k pohoří Olympic Mountains. Hory byly mnohem bližší, než bych si myslela.
Západní stěna pokoje byla úplně pokryta policemi s cédéčky. Byl zásobený lépe než obchod s hudebními nosiči. V rohu stála složitá hi-fi souprava, taková ta, co bych se jí bála dotknout, protože bych určitě něco rozbila. Nebyla tam žádná postel, jenom široká černá kožená pohovka vybízející k poležení. Podlaha byla pokryta tlustým zlatým kobercem a na stěnách visela těžká látka o něco tmavšího odstínu.
"Dobrá akustika?" hádala jsem.
Zasmál se a přikývl.
Zvedl dálkové ovládání a pustil stereo. Hrálo tiše, ale jemná jazzová skladba zněla, jako kdyby ta kapela byla v pokoji s námi. Šla jsem si prohlédnout jeho ohromující hudební sbírku.
"Jak to máš seřazené?" zeptala jsem se, neschopná najít v titulech nějaký řád a smysl.
Nedával pozor.
"Hm, podle roku, a v tom roce pak podle osobní preference," řekl nepřítomně.
Otočila jsem se a on se na mě díval s podivným výrazem v očích.
"Co je?"
"Myslel jsem, že ucítím… úlevu. Když ti všechno prozradím, když před tebou nebudu mít žádná tajemství. Ale nečekal jsem, že ucítím víc než to. Líbí se mi to. Mám z toho… radost." Pokrčil rameny a lehce se usmál.
"To jsem ráda," řekla jsem a úsměv mu oplatila. Bála jsem se, aby nezačal litovat, že mi všechno prozradil. Bylo dobré vědět, že to tak není.
Ale pak, jak pořád zkoumavě rozebíral můj výraz, mu úsměv pohasl a čelo se mu zvrásnilo.
"Pořád čekáš na ten útěk a křik, viď?" hádala jsem.
Na rtech se mu mihl úsměv a on přikývl.
"Nechci ti brát iluze, ale vážně nejsi tak děsivý, jak si myslíš. Abych pravdu řekla, mně vůbec děsivý nepřipadáš," lhala jsem nenuceně.
Zarazil se a zvedl obočí. Očividně mi nevěřil. Pak blýskl širokým, uličnickým úsměvem.
"To jsi opravdu neměla říkat," zachechtal se.
Zamručel tichým, hrdelním zvukem; rty se mu ohrnuly přes dokonalé zuby. Jeho tělo se najednou pohnulo, přikrčilo se, napjalo se jako lev chystající se ke skoku.
Couvala jsem před ním s nasupeným pohledem.
"Neopovaž se!"
Neviděla jsem, jak na mě skočil - bylo to příliš rychlé. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a pak jsme dopadli na pohovku a přirazili ji ke stěně. Celou tu dobu kolem mě jeho železné paže tvořily ochrannou klec - ani jsem se neducla. Ale přesto jsem lapala po dechu, jak jsem se snažila narovnat.
To mi nedovolil. Stulil si mě v náruči do klubíčka a držel mě pevněji než železné řetězy. Vyděšeně jsem na něj zírala, ale vypadalo to, že se dobře ovládá, čelist měl uvolněnou, jak se usmíval, v očích mu vesele jiskřilo.
"Co jsi říkala?" zamručel rozverně.
"Že jsi hrůzostrašný netvor, celá se třesu," odpověděla jsem, ale můj sarkasmus tak nevyzněl, protože jsem lapala po dechu.
"To už je lepší," pochválil mě.
"Hm." Prala jsem se. "Můžu teď vstát?"
Jenom se zasmál.
"Můžeme dovnitř?" ozval se z haly tichý hlas.
Snažila jsem se vyprostit, ale Edward si mě prostě jenom posunul, abych mu seděla na klíně v nějaké normálnější pozici. Viděla jsem, že je to Alice, za ní stál ve dveřích Jasper. Tváře mi hořely, ale Edward byl v pohodě.
"Pojďte dál." Edward se stále tichounce pochichtával.
Alici zřejmě na našem objetí nepřipadalo nic neobvyklého. Vstoupila - téměř vtančila, její pohyby byly tak půvabné - do středu pokoje, kde se vlnitě svezla na podlahu. Jasper ovšem zůstal stát ve dveřích, jeho výraz byl trošku šokovaný. Zíral Edwardovi do tváře a já jsem přemítala, jestli svou neobvyklou citlivostí ochutnává atmosféru v místnosti.
"Znělo to, jako kdyby sis dával Bellu k obědu, a tak jsme se přišli podívat, jestli se s námi rozdělíš," oznámila Alice.
Na okamžik jsem ztuhla, až jsem si uvědomila, že se Edward kření - buďto nad její poznámkou, nebo nad mojí reakcí, to jsem nedovedla říct.
"Promiň, ale myslím, že mi to samotnému nestačí," odpověděl a přitiskl mě k sobě.
"Vlastně," neubránil se Jasper úsměvu, když vstoupil do pokoje, "Alice tvrdí, že dnes večer bude skutečná bouřka, a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?"
Slova byla všechna celkem běžná, ale ten kontext mě zmátl. Usoudila jsem však, že Alice je trochu spolehlivější než předpověď počasí v televizi.
Edwardovi se rozzářily oči, ale váhal.
"Samozřejmě bys měl přivést Bellu," švitořila Alice. Měla jsem dojem, že jsem viděla, jak po ní Jasper vrhl rychlý pohled.
"Chceš jít?" zeptal se mě Edward vzrušeně, s živým výrazem.
"Jasně." Takovou tvář jsem nemohla zklamat. "Ehm, a kam jdeme?"
"Abychom si mohli zahrát, musíme počkat na hrom - uvidíš proč," slíbil.
"Budu potřebovat deštník?"
Všichni tři se nahlas zasmáli.
"Bude?" zeptal se Jasper Alice.
"Ne." Byla si jistá. "Bouřka udeří za městem. Na mýtině by mělo být docela sucho."
"Tak dobře." Nadšení v Jasperově hlasu bylo samozřejmě nakažlivé. Zjistila jsem, že jsem nedočkavá, místo abych byla ztuhlá strachem.

Stmívání 16 Kapitola 2 Část

1. února 2013 v 17:11 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu," zamumlala jsem přes jeho prst.
Zvedl ruku a položil mi ji na krk. Tep se mi zrychlil, ale nedala jsem se.
"Vy nemusíte dýchat?" zeptala jsem se.
"Ne, není to nutné. Jenom zvyk," pokrčil rameny.
"Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?"
"Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné - ochuzovat se o čich."
"Trochu nepohodlné," opakovala jsem.
Nevěnovala jsem svému výrazu pozornost, ale něco v něm ho přimělo zvážnět. Spustil ruku k tělu a zůstal stát bez pohnutí, s očima zabodnutýma do mého obličeje. Ticho se prodlužovalo. Jeho rysy byly nehybné jako kámen.
"Co je?" zašeptala jsem a dotkla se jeho ztuhlého obličeje.
Jeho obličej pod mou rukou zjihl a on si povzdechl. "Pořád čekám, že se to stane."
"Co se má stát?"
"Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš." Pousmál se, ale jeho oči byly vážné. "Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…" Odmlčel se a díval se mi do obličeje. Čekal.
"Já nikam neuteču," slíbila jsem.
"Uvidíme," řekl a znovu se usmál.
Zamračila jsem se na něj. "Tak pokračuj - Carlisle plaval do Francie."
Odmlčel se, vracel se zpátky ke svému příběhu. Jeho oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku - byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to výjev z řecké mytologie, nebo jestli postavy vznášející se v mracích mají být biblické.
"Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství - a našel v tom své povolání, své pokání - v zachraňování lidských životů." Jeho výraz nabyl posvátné úcty, téměř oddanosti. "Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…" Edward zíral dlouhou chvíli do prázdna. Pak si náhle vzpomněl, proč tu stojí. Poklepal prstem na velký obraz před námi.
"Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů."
Dotkl se poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou. Pozorně jsem si skupinku prohlédla a udiveně jsem se zasmála, když jsem si všimla, že toho muže se zlatými vlasy znám.
"Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy," zachechtal se Edward. "Aro, Marcus, Caius," říkal a ukazoval ostatní tři, dva s černými vlasy, jednoho se sněhobílými. "Noční patroni umění."
"Co se s nimi stalo?" přemítala jsem nahlas, koneček prstu zabodnutý ve vzduchu centimetr od postav na plátně.
"Pořád tam žijí." Pokrčil rameny. "Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k "přirozenému zdroji potravy", jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš.
Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat.
Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu - když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…"
Jeho hlas, který teď zněl skoro jako šepot, se odmlčel. Nepřítomně se zadíval ven západními okny. Přemítala jsem, co se mu teď asi honí hlavou, Carlisleovy vzpomínky, nebo jeho vlastní? Tiše jsem čekala.
Když se vrátil zpátky ke mně, jeho výraz rozjasňoval něžný andělský úsměv.
"A tak jsme se vrátili zase na začátek," uzavřel.
"Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?" divila jsem se.
"Téměř vždycky." Položil mi ruku zlehka kolem pasu a táhl mě s sebou ven ze dveří. Podívala jsem se zpátky na stěnu s obrazy a říkala si, jestli si budu moct někdy poslechnout všechny příběhy.
Edward už nic neříkal, když jsme procházeli halou, tak jsem se zeptala: "Téměř?"
Povzdechl si, zdálo se, že se mu nechce odpovídat. "No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání - asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst."
"Vážně?" Byla jsem překvapená, ačkoliv bych asi měla být spíš vystrašená.
Pochopil. Neurčitě jsem si uvědomovala, že míříme k dalšímu ramenu schodů, ale nevěnovala jsem moc pozornost svému okolí.
"To tě neodpuzuje?"
"Ne."
"Proč ne?"
"No, asi… zní to rozumně."
Vyštěkl smíchem, hlasitěji než předtím. Stáli jsme teď nahoře na schodech, v další obložené hale.
"Od chvíle svého znovuzrození," zašeptal, "jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel - dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil.
Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce - když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor."
Otřásla jsem se, jak jsem si příliš živě představila, co popisoval - ta ulička v noci, ta vyděšená dívka, ten temný muž za ní. A Edward, Edward lovící, hrozivý a nádherný jako mladý bůh, nezadržitelný. Byla by vděčná, ta dívka, nebo vyděšenější než předtím?
"Ale jak šel čas, začal jsem vidět, jaký jsem netvor. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených lidských životů, bez ohledu na to, jak ospravedlněných. A vrátil jsem se ke Carlisleovi a Esme. Přivítali mě zpátky jako ztraceného syna. To bylo víc, než jsem si zasloužil."

Stmívání 16 Kapitola 1 Část

1. února 2013 v 17:10 | ˙·•●Anulli●•·˙

16. CARLISLE

Vedl mě zpátky do místnosti, kterou předtím označil za Carlisleovu pracovnu. Chviličku postál přede dveřmi.
"Pojďte dál," pozval nás Carlisleův hlas.
Edward otevřel dveře do místnosti s vysokým stropem a vysokými, na západ otočenými okny. Stěny byly zase obložené, tentokrát tmavším dřevem. Většinu místa na stěnách ovšem zabíraly dlouhé police knih, které mi sahaly vysoko nad hlavu. Tolik knih jsem viděla snad jenom ve veřejné knihovně.
Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Místnost byla taková, jak jsem si vždycky představovala pracovnu univerzitního děkana - jenomže Carlisle vypadal na takovou funkci příliš mladý.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptal se příjemně a zvedl se ze židle.
"Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie," řekl Edward. "No, vlastně tvoji historii."
"Nechtěli jsme vás rušit," omlouvala jsem se.
"Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?"
"U Vozky," odpověděl Edward, položil mi jednu ruku zlehka na rameno a otočil mě čelem zpátky ke dveřím, kterými jsme právě prošli. Pokaždé, když se mě sebeméně dotkl, moje srdce hlasitě zareagovalo. Tady před Carlislem to bylo ještě trapnější.
Stěna, ke které jsme stáli čelem, se od ostatních lišila. Místo polic s knihami na ní visely spousty zarámovaných obrázků všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Hledala jsem v tom nějakou logiku, nějaký jednotící motiv, který ta sbírka měla společný, ale ve svém spěšném pátrání jsem nenašla nic.
Edward mě přitáhl k protější levé straně a postavil mě před malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.
"Londýn v padesátých letech sedmnáctého století," prohlásil Edward.
"Londýn mého mládí," dodal Carlisle, který stál pár kroků za námi. Trhla jsem sebou; neslyšela jsem ho přiblížit se. Edward mi zmáčkl ruku.
"Povíš ten příběh sám?" zeptal se Edward. Otočila jsem se trochu, abych viděla Carlisleovu odpověď.
Setkal se s mým pohledem a usmál se. "Rád bych," odpověděl. "Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice - doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já," dodal a usmál se na Edwarda.
Byla to podivná kombinace - každodenní starosti městského lékaře, který se zarazil uprostřed diskuse o svém mládí v sedmnáctém století v Londýně.
Také mi nijak nepřidávalo vědomí, že mluví nahlas jenom kvůli mně.
Po dalším vřelém úsměvu, který mi věnoval, Carlisle odešel z místnosti.
Dlouhou chvíli jsem si prohlížela malý obrázek Carlisleova rodného města.
"Co se stalo pak?" zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Edwarda, který se na mě díval. "Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?"
Pohlédl zpátky na obrazy a já jsem se podívala, abych viděla, který z nich ho zaujal teď. Byla to větší krajina v nevýrazných podzimních barvách - prázdná, zastíněná louka v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.
"Když pochopil, čím se stal," řekl Edward tiše, "vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné."
"Jak?" Nechtěla jsem to říct nahlas, ale navzdory mému šoku se mi to slovo vydralo z úst.
"Skákal z velkých výšek," prozradil Edward bezvýrazným hlasem. "Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním."
"To je možné?" Můj hlas byl slabý.
"Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti."
Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on promluvil dřív než já.
"Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe.
Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe.
Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a -"
"On přeplaval do Francie?"
"Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello," připomněl mi trpělivě.
"To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj."
"Plavání je pro nás snadné -"
"Pro vás je snadné všechno," zabrblala jsem.
S pobaveným výrazem vyčkával.
"Už tě nebudu přerušovat, slibuju."
Výhružně se zachechtal a dokončil větu. "Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat."
"Vy -"
"Ne, ne, slíbilas mi to." Zasmál se a položil mi svůj studený prst zlehka na rty. "Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?"

Stmívání 15 Kapitola 6 Část

1. února 2013 v 16:52 | ˙·•●Anulli●•·˙
Nechala jsem to bez odpovědi, dívala se stranou, moje oči znovu bloudily po prostorné místnosti.
Následoval můj pohled. "Něco takového jsi nečekala, viď?" zeptal se samolibě.
"Ne," připustila jsem.
"Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání," pokračoval uličnicky.
Ignorovala jsem jeho škádlení. "Je to tak světlé… tak otevřené."
Byl vážnější, když odpovídal. "To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat."
Píseň, kterou stále hrál, moje píseň, dozněla do konce, závěrečné akordy se nesly v melancholičtější tónině. Poslední nota zůstala dojímavě viset v tichu.
"Děkuju," zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rozpačitě jsem je setřela.
Dotkl se koutku mého oka a chytil jednu, která mi unikla. Zvedl prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Pak - tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, že to skutečně udělal - si strčil prst do pusy, aby ji ochutnal.
Tázavě jsem se na něj podívala a on se díval dlouho zpátky na mě, než se konečně usmál.
"Chceš si prohlédnout dům?"
"Nikde žádné rakve?" ověřovala jsem si, ale sarkasmus v mém hlasu nedokázal tak úplně zakrýt lehkou, ale upřímnou úzkost, kterou jsem cítila.
Zasmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč od piana.
"Nikde žádné rakve," slíbil.
Šli jsme po masivním schodišti, ruka mi klouzala po saténově hladkém madle. Vysoká hala v prvním patře byla obložena dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.
"Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…" ukazoval, jak mě vedl podle dveří.
Byl by pokračoval, ale já jsem se oněměle zastavila na konci haly a zírala jsem nevěřícně na předmět visící na stěně nad mou hlavou. Edward se zachechtal nad mým udiveným výrazem.
"Klidně se směj," řekl. "Je to tak trochu ironické."
Nesmála jsem se. Moje ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla jsem se ho, ačkoliv jsem byla zvědavá, jestli starobylé dřevo bude na dotyk tak hedvábné, jak vypadalo.
"Musí být velmi starý," hádala jsem.
Pokrčil rameny. "Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus."
Odtrhla jsem oči od kříže a vykulila je na něj.
"Proč ho tady máte?" podivila jsem se.
"Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci."
"On sbíral starožitnosti?" namítla jsem pochybovačně.
"Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal."
Nebyla jsem si jistá, jestli můj obličej prozrazuje, jak jsem šokovaná, ale raději jsem se otočila a dívala se na ten prostý starý kříž. Rychle jsem v duchu počítala; kříž byl přes tři sta sedmdesát let starý. Rozprostřelo se ticho, jak jsem se v duchu snažila představit si tu spoustu let.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
"Kolik je Carlisleovi?" zeptala jsem se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.
"Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny," odpověděl Edward. Podívala jsem se zpátky na něj, v očích milion otázek.
Pozorně mě sledoval, když začal vyprávět.
"Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády."
Nepohnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě sleduje, a napjatě jsem poslouchala. Bylo to snadnější, když jsem se nesnažila tomu uvěřit.
"Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry." Ztuhla jsem při tom slově. Jsem si jistá, že si toho všiml, ale pokračoval bez přerušení.
"Upálili mnoho nevinných lidí - ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit.
Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich.
Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně -" jeho krátký smích byl teď zlověstnější - "a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil."
Jeho hlas byl velmi tichý; natahovala jsem uši, abych slyšela slova.
"Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle - bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý - vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici."
Odmlčel se. Cítila jsem, že něco vynechává, že přede mnou něco tají.
"Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena - cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený.
Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal."
Nejsem si jistá, co můj obličej prozrazoval, ale Edward se najednou odmlčel.
"Jak ti je?" zeptal se.
"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho. A ačkoliv jsem si váhavě kousala ret, musel vidět zvědavost, která mi žhnula z očí.
Usmál se. "Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek."
"Pár."
Odhalil v úsměvu zářivé zuby. Pokračoval v cestě halou a táhl mě za ruku s sebou. "No tak pojď," povzbuzoval mě. "Něco ti ukážu."

Stmívání 15 Kapitola 5 Část

1. února 2013 v 16:51 | ˙·•●Anulli●•·˙
Věnoval mi dlouhý, zoufalý pohled, než se obrátil ke klaviatuře.
A pak se jeho prsty rychle rozběhly po slonovinových klávesách a místnost se zaplnila skladbou tak obtížnou, tak bohatou, že bylo nemožné uvěřit, že hraje jenom jeden pár rukou. Cítila jsem, jak mi klesla brada, pusa se mi otevřela úžasem a uslyšela jsem, jak se za mnou někdo tiše zahihňal, když viděl mou reakci.
Edward se na mě nenuceně podíval - hudba kolem nás nepřestávala proudit - a mrkl. "Líbí se ti to?"
"To jsi napsal ty?" vydechla jsem, jak mi to najednou došlo.
Přikývl. "Esme má tuhle skladbu moc ráda."
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.
"Co se děje?"
"Připadám si vedle tebe tak nicotná."
Hudba zpomalila, ztišila se a zněžněla, a já jsem ke svému překvapení poznala za tou záplavou tónů melodii jeho ukolébavky.
"K téhle jsi mě inspirovala ty," řekl tiše. Hudba byla neuvěřitelně líbezná.
Nemohla jsem mluvit.
"Líbíš se jim, víš," prohodil jako by mimochodem. "Zvláště Esme."
Pohlédla jsem za sebe, ale ta velká místnost teď byla prázdná.
"Kam šli?"
"Velmi nenápadně nám chtěli nechat trochu soukromí, předpokládám."
Povzdechla jsem si. "Oni mě mají rádi. Ale Rosalie a Emmett…" odmlčela jsem se, nebyla jsem si jistá, jak vyjádřit své pochybnosti.
Zamračil se. "Nedělej si kvůli Rosalii hlavu," řekl a jeho oči byly široké a přesvědčivé. "Ona se umoudří."
Skepticky jsem našpulila rty. "Emmett?"
"No, on si myslí, že já jsem blázen, to je pravda, ale s tebou nemá problém. Snaží se vysvětlit to Rosalii."
"Co ji tak rozčiluje?" Nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď.
Zhluboka si povzdechl. "Rosalie se nejvíc pere s… s tím, co jsme. Je pro ni těžké mít tu někoho zvenčí, kdo zná pravdu. A je trochu žárlivá."
"Rosalie žárlí na mě?" zeptala jsem se nevěřícně. Snažila jsem se představit si vesmír, v kterém by si někdo tak úchvatný jako Rosalie dokázal najít důvod žárlit na někoho, jako jsem já.
"Ty jsi člověk." Pokrčil rameny. "To ti závidí."
"Aha," zamumlala jsem, stále ohromená. "I Jasper, ovšem…"
"Za to můžu vážně já," řekl. "Říkal jsem ti, že on náš způsob života zkouší nejkratší dobu. Varoval jsem ho, aby si držel odstup."
Vzpomněla jsem si, jaký je pro to důvod, a otřásla jsem se.
"Esme a Carlisle…?" pokračovala jsem rychle, aby si toho nevšiml.
"Ti jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný. Skutečně, Esme by nevadilo, kdybys měla třetí oko a na nohou plovací blány. Celou tu dobu si o mě dělala starosti, bála se, že v mé podstatě něco chybí, že jsem byl příliš mladý, když mě Carlisle proměnil… Je v sedmém nebi. Pokaždé, když se tě dotknu, se div nezalyká spokojeností."
"Alice se zdá velmi… nadšená."
"Alice má svůj vlastní způsob nazírání věcí," ucedil skrz zuby.
"A ty mi to nevysvětlíš, viď?"
Chvíli bylo ticho. Uvědomil si, že vím, že mi něco skrývá. Mně zase došlo, že mi neprozradí všechno. Ne teď.
"Co ti to Carlisle předtím říkal?"
Jeho obočí se stáhlo k sobě. "Ty sis toho všimla, viď?"
Pokrčila jsem rameny. "Přirozeně."
Na pár vteřin se na mě zamyšleně podíval, než odpověděl. "Chtěl mi povědět nějaké novinky - nevěděl, jestli bych o tom před tebou chtěl mluvit."
"A chtěl bys?"
"Budu muset, protože příštích pár dnů - nebo týdnů - tě budu muset trochu… víc chránit, a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem ve své podstatě nesnesitelný tyran."
"Co se děje?"
"Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví."
"Návštěvníci?"
"Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě - myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou."
Zachvěla jsem se.
"Konečně rozumná reakce!" zamumlal. "Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy."

Stmívání 15 Kapitola 4 Část

1. února 2013 v 16:50 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Carlisle, Esme," prolomil krátké ticho Edwardův hlas, "tohle je Bella."
"Moc tě u nás vítám, Bello." Carlisleův krok byl odměřený, opatrný, jak ke mně přistoupil. Zvedl váhavě ruku a já jsem udělala krok dopředu, abych si s ním potřásla.
"Ráda vás zase vidím, pane doktore."
"Prosím tě, říkej mi Carlisle."
"Carlisle." Usmála jsem se na něj, moje náhlá sebedůvěra mě překvapila. Cítila jsem, jak se Edwardovi vedle mě ulevilo.
Esme se usmála, také postoupila dopředu a natáhla se pro mou ruku. Její studené, kamenné sevření bylo takové, jak jsem očekávala.
"Moc ráda tě poznávám," řekla upřímně.
"Děkuju, já vás také." A byla to pravda. Bylo to jako setkat se s pohádkovou postavou - poznat živou Sněhurku.
"Kde jsou Alice a Jasper?" zeptal se Edward, ale nikdo neodpověděl, protože ti dva se právě objevili na vrchu širokého schodiště.
"Ahoj, Edwarde!" zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech, proud černých vlasů a bílé pleti, a přede mnou se náhle a půvabně zastavila. Carlisle a Esme po ní vystřelili varovné pohledy, ale mně se to líbilo. Bylo to přirozené - tedy pro ni.
"Ahoj, Bello!" řekla Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Jestli se Carlisle a Esme předtím tvářili obezřetně, teď byli ohromení. V mých očích byl také šok, ale měla jsem velkou radost z jejího upřímného přijetí. Byla jsem vyděšená, když jsem cítila, jak Edward po mém boku ztuhl. Pohlédla jsem mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný.
"Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla," poznamenala. Uvedlo mě to do velikých rozpaků.
Nikdo z nás nevěděl moc co říct a pak se tam objevil Jasper - vysoký, podobající se lvu. Kolem mě se rozprostřel pocit uvolněnosti a já jsem byla najednou v pohodě, navzdory tomuhle místu. Edward se na Jaspera podíval a povytáhl obočí, a já jsem si vzpomněla, co Jasper umí.
"Ahoj, Bello," pozdravil mě. Držel si odstup, nenapřáhl ke mně ruku k potřesení. Ale bylo nemožné cítit se vedle něj nepříjemně.
"Ahoj, Jaspere." Nesměle jsem se usmála napřed na něj, pak na ostatní. "Ráda vás všechny poznávám - máte moc krásný dům," dodala jsem zdvořile.
"Díky," řekla Esme. "Jsme tak rádi, že jsi přišla." Mluvila procítěně a já jsem si uvědomila, že si o mně myslí, že jsem statečná.
Také jsem si všimla, že Rosalii a Emmetta není nikde vidět a vzpomněla jsem si na Edwardovo příliš nevinné popření, když jsem se ho ptala, jestli mě ostatní nemají rádi.
Carlisle mě vyrušil z tohoto toku myšlenek, když vrhl po Edwardovi významný, naléhavý pohled. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward přikývl.
Podívala jsem se stranou ve snaze chovat se zdvořile. Moje oči se znovu zatoulaly ke krásnému nástroji na pódiu vedle dveří. Najednou jsem si vzpomněla na svůj sen z dětství, že kdybych někdy vyhrála v loterii, koupila byl mamince velké piano. Nebyla nijak zvlášť dobrá pianistka, hrála jenom doma pro sebe na klavír z bazaru, ale já jsem se na ni při tom hrozně ráda dívala. Byla šťastná, hudba ji úplně pohltila - připadala mi tenkrát jako nějaká nová, tajemná bytost, najednou to nebyla ta maminka, kterou jsem znala. Samozřejmě mě nechala zapsat do hodin klavíru, ale jako většina dětí jsem kňourala tak dlouho, až mi dovolila toho nechat.
Esme si všimla, kam se dívám.
"Umíš hrát?" zeptala se a naklonila hlavu k pianu.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Ale je tak krásné. To je vaše?"
"Ne," zasmála se. "Edward ti neřekl, že je muzikální?"
"Ne." Přimhouřenýma očima jsem se podívala na jeho najednou nevinný výraz. "Měla jsem to asi uhodnout."
Esme zvedla zmateně jemné obočí.
"Edward totiž umí všechno, víte?" vysvětlila jsem.
Jasper se uchichtl a Esme vrhla na Edwarda káravý pohled.
"Doufám, že ses nepředváděl - je to nevychované," zamračila se.
"Jenom trošku," zasmál se zlehka. Její obličej přitom zjihl a oba si vyměnili krátký pohled, kterému jsem nerozuměla, ačkoliv Esme se tvářila téměř uspokojeně.
"On je totiž moc skromný," upřesnila jsem.
"No, tak jí zahraj," povzbuzovala ho Esme.
"Zrovna jsi říkala, že se nemám předvádět, že je to nevychovanost," namítl.
"Každé pravidlo má výjimky," odpověděla.
"Ráda bych tě slyšela hrát," souhlasila jsem.
"Tak domluveno." Esme ho postrčila k pianu. Táhl mě s sebou, posadil mě na lavičku vedle sebe.

Stmívání 15 Kapitola 3 Část

1. února 2013 v 16:50 | ˙·•●Anulli●•·˙
"Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?" zeptal se. Byla to čistě řečnická otázka. Jeho prsty mi pomalu sjížděly po páteři, na kůži jsem cítila jeho zrychlený dech. Ruce se mi zplihle opíraly o jeho prsa a zmocňovala se mě závrať. Pomalu naklonil hlavu a podruhé mě zlehka a opatrně políbil pootevřenými chladnými rty.
A pak jsem se zhroutila.
"Bello?" Hlas měl vyplašený, jak mě zachytil a zvedl.
"Kvůli tobě…. jsem… omdlela," obvinila jsem ho omámeně.
"Co s tebou mám dělat?" zasténal zoufale. "Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!"
Slabě jsem se zasmála a nechala se podpírat jeho pažemi. Hlava se mi točila.
"Tak to bychom měli, pokud jde o to, že jsem ve všem dobrý," povzdechl si.
"To je problém," byla jsem stále omámená. "Ty jsi až moc dobrý. Moc, moc dobrý."
"Je ti špatně?" zeptal se; takhle už mě jednou viděl.
"Ne - to není jako tenkrát. Nevím, co se stalo." Zavrtěla jsem omluvně hlavou. "Myslím, že jsem zapomněla dýchat."
"Takhle tě nemůžu nikam vzít."
"Jsem v pohodě," trvala jsem na svém. "Tvoje rodina si stejně bude myslet, že jsem blázen, tak co?"
Chviličku si měřil můj výraz. "Mám slabost pro tuhle barvu, jde ti k pleti," pochválil mě zničehonic. Začervenala jsem se radostí a podívala se stranou.
"Hele, já se vážně moc snažím nemyslet na to, co mě teď čeká, takže můžeme už jít?" zeptala jsem se.
"Ty nemáš těžkou hlavu z toho, že jdeš na návštěvu do domu plného upírů, ale z toho, že si myslíš, že se těm upírům nebudeš líbit, je to tak?"
"Je to tak," odpověděla jsem okamžitě a skryla svoje překvapení nad tím, jak to slovo používá nenuceně.
Zavrtěl hlavou. "Ty jsi neuvěřitelná."
Když vyjížděl z hlavní části města, došlo mi, že vlastně nemám ponětí, kde bydlí. Přejeli jsme po mostě přes řeku Calawah, silnice se vinula na sever, domy, které letěly kolem nás, byly jeden od druhého vzdálenější a větší než v centru. A pak domy úplně přestaly a my jsme jeli mlžným lesem. Rozhodovala jsem se, jestli se ho zeptám, nebo jestli budu ještě trpělivá, když najednou zabočil na nevydlážděnou cestu. Byla neoznačená, sotva viditelná mezi kapradím. Po obou stranách byla lemovaná lesem, takže člověk z ní před sebou viděl vždycky jenom několik metrů, jak se hadovitě vinula kolem starých stromů.
A pak po pár kilometrech les trochu prořídl a my jsme se najednou octli na malé louce, nebo to měl být trávník? Lesní přítmí ovšem bylo i tady, protože tam stálo šest starobylých cedrů, které zastiňovaly celý akr baldachýnem širokých zkroucených větví. Stromy vrhaly svůj ochranný stín až ke zdem domu, který se tyčil mezi nimi, takže hluboká veranda, která se táhla kolem přízemí, musela být prakticky nepoužívaná.
Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Dům byl nadčasový, elegantní a pravděpodobně sto let starý. Byl natřený měkkou, vybledlou bílou barvou, měl dvě poschodí, byl pravoúhlý a dobře rozvržený. Okna a dveře byly buďto ještě původní, nebo prošly dokonalou rekonstrukcí. Můj náklaďáček byl jediné auto, které bylo vidět. Slyšela jsem někde blízko řeku, skrytou v temnotě lesa.
"Páni."
"Líbí se ti to?" usmál se.
"Má to… jistý půvab."
Zatahal mě za culík a zachichotal se.
"Připravená?" zeptal se a otevřel mi dveře.
"Ani trošku - tak jdeme." Snažila jsem se smát, ale nějak se mi to zadrhlo v hrdle. Nervózně jsem si uhladila vlasy.
"Vypadáš rozkošně." Bez rozmýšlení mě zlehka vzal za ruku.
Šli jsme hlubokým stínem nahoru na verandu. Věděla jsem, že cítí moje napětí; palcem mi na hřbet ruky kreslil uklidňující kroužky.
Otevřel mi dveře.
Uvnitř to bylo ještě překvapivější, ještě nečekanější než zvenčí. Byla tam spousta světla a prostoru. Původně muselo být v přízemí několik místností, ale stěny byly většinou odstraněny, takže vznikl jeden rozlehlý prostor. Zadní, k jihu orientovaná strana byla celá nahrazena sklem a za stínem cedrů se prostíral holý trávník až k široké řece. Západní straně místnosti dominovalo masivní vyřezávané schodiště. Stěny, vysoké stropy s viditelnými trámy, dřevěné podlahy i tlusté koberce byly všechny v různých odstínech bílé.
Už tam čekali, aby se s námi přivítali. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle nádherného velkého piana - Edwardovi rodiče.
Už jsem doktora Cullena předtím viděla, samozřejmě, ale přesto jsem byla znovu ohromena jeho mládím, jeho neskutečnou dokonalostí. Po jeho boku stála Esme, jak jsem předpokládala, jediná z rodiny, kterou jsem dosud neviděla. Měla ty samé krásné bledé rysy jako ostatní. Něco v jejím srdcovitém obličeji, v měkkých vlnách jejích karamelově zbarvených vlasů mi připomnělo naivní dívky z éry němého filmu. Byla malá, štíhlá, neměla však tak ostře řezané rysy jako ostatní, ty její byly oblejší. Oba na sobě měli neformální, pohodlné oblečení ve světlých barvách, které ladilo s vnitřním zařízením domu. Usmívali se na uvítanou, ale neudělali žádný pohyb, aby se k nám přiblížili. Pochopila jsem, že se snaží, aby mě nevyděsili.

Stmívání 15 Kapitola 2 Část

1. února 2013 v 16:49 | ˙·•●Anulli●•·˙
Obrátil oči v sloup. "Jenom jez, Bello."
Posadila jsem se ke stolu a dívala se na něj, zatímco jsem si vzala sousto. Zíral na mě, studoval každý můj pohyb. Byla jsem z toho nesvá. Odkašlala jsem si, abych promluvila, abych ho rozptýlila.
"Tak co je na programu dneska?" zeptala jsem se.
"Hmmm…" Dívala jsem se na něj, jak opatrně hledá slova pro svou odpověď. "Co bys tomu řekla, setkat se s mojí rodinou?"
Zalapala jsem po dechu.
"Teď se bojíš?" Znělo to nadějně.
"Ano," přiznala jsem; jak bych to mohla popřít - viděl mi to na očích.
"Neboj," usmál se. "Já tě ochráním."
"Já se nebojím jich," vysvětlila jsem. "Já se bojím, že se jim nebudu… líbit. Nebudou, no, překvapeni, že domů přivedeš někoho… jako jsem já… aby se s nimi seznámil? Vědí, že o nich vím?"
"Ach, ti už vědí všechno. Včera uzavírali sázky, víš," usmál se, ale hlas měl hrubý, "jestli tě přivedu zpátky - ačkoliv proč by měl někdo sázet proti Alici, to si nedovedu představit. Každopádně my v rodině nemáme mezi sebou tajemství. Ani to není možné, když já umím číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti a tak."
"A Jasper ve vás všech může vyvolat pocit sdílnosti a podroušenosti, abyste kápli božskou, na to nezapomeň."
"Dávala jsi pozor," usmál se uznale.
"To se o mně ví, to já čas od času dělám." Ušklíbla jsem se. "Takže Alice viděla, že přijdu?"
Jeho reakce byla zvláštní. "Něco takového," řekl vyhýbavě a otočil se pryč tak, abych mu neviděla do očí. Zírala jsem na něj zvědavě.
"Je to vůbec dobré?" zeptal se, otočil se najednou zpátky ke mně a sledoval mou snídani s poťouchlým výrazem ve tváři. "Upřímně, nevypadá to zrovna lákavě."
"No, není to žádný rozzuřený grizzly…" zamumlala jsem a dělala, že nevidím, jak se nasupil. Pořád jsem přemítala, proč tak reagoval, když jsem se zmínila o Alici. Zamyšleně jsem do sebe házela cereálie.
Stál uprostřed kuchyně, znovu podobný soše Adonise a zíral nepřítomně ven zadními okny.
Pak se na mě zpátky podíval a usmál se svým srdcervoucím úsměvem.
"A ty bys mě taky měla představit svému otci, myslím."
"On už tě zná," připomněla jsem mu.
"Myslím jako svého přítele."
Zírala jsem na něj s podezřením. "Proč?"
"Není to zvykem?" zeptal se nevinně.
"Já nevím," přiznala jsem. Moje chabé zkušenosti s kluky mi poskytovaly jen málo opěrných bodů, s kterými bych mohla pracovat. Ne že by se tady dala použít nějaká normální pravidla chození. "To není nutné, víš. Nečekám od tebe, že… Chci říct, nemusíš kvůli mně předstírat."
Jeho úsměv byl trpělivý. "Já nepředstírám."
Postrkovala jsem zbytky cereálií po krajích misky a kousala se do rtu.
"Povíš Charliemu, že jsem tvůj kluk, nebo ne?" tázal se.
"A jsi?" Potlačila jsem svůj vnitřní nepříjemný pocit při myšlence na Edwarda, Charlieho a slovo přítel, všechny najednou v jedné místnosti.
"Je to volný výklad slova 'přítel', to připouštím."
"Vlastně jsem měla dojem, že jsi něco víc," vyznala jsem a dívala se na stůl.
"No, nevím, jestli mu potřebujeme říkat všechny hrůzostrašné podrobnosti." Natáhl se přes stůl, aby mi zvedl bradu studeným, něžným prstem. "Ale bude potřebovat nějaké vysvětlení, proč jsem tady tak často. Nechci, aby na mě policejní ředitel Swan vydal zatykač."
"A budeš tu?" zeptala jsem se, najednou úzkostlivá. "Budeš tu opravdu?"
"Dokud mě budeš chtít," ujistil mě.
"Já tě budu chtít vždycky," varovala jsem ho. "Napořád."
Přešel pomalu kolem stolu, zastavil se pár kroků ode mě a natáhl ruku, aby se konečky prstů dotkl mé tváře. Jeho výraz byl nevyzpytatelný.
"Jsi z toho smutný?" zeptala jsem se.
Neodpověděl. Hrozně dlouho se mi díval do očí.
"Dojedla jsi?" zeptal se nakonec.
Vyskočila jsem. "Ano."
"Obleč se - počkám tady."
Bylo těžké rozhodnout se, co si vzít na sebe. Pochybovala jsem, že existují nějaké knihy o etiketě, které by upřesňovaly, jak se obléknout, když vás váš upíří miláček bere domů, abyste se seznámili s jeho upíří rodinou. Byla to úleva, sama si to slovo myslet. Věděla jsem, že jsem se mu úmyslně bránila.
Nakonec jsem si vzala svou jedinou sukni, dlouhou, khaki zelenou, celkem neformální. Oblékla jsem si k ní tu tmavě modrou halenku, kterou mi jednou pochválil. Letmý pohled do zrcadla mi napověděl, že moje vlasy jsou naprosto nemožné, takže jsem je stáhla do ohonu.
"Dobře." Seběhla jsem po schodech. "Vypadám slušně."
Čekal u prvního schodu, blíž, než bych si myslela, a já jsem padla přímo na něj. Zachytil mě, chviličku si mě podržel na délku paží a pak mě najednou přitáhl blíž.
"Zase se pleteš," zašeptal mi do ucha. "Jsi naprosto neslušná - nikdo by neměl vypadat tak svůdně, to není fér."
"Jak svůdně?" zeptala jsem se. "Můžu se převléknout…"
Povzdechl a zavrtěl hlavou. "Ty jsi tak pošetilá." Přitiskl své chladné rty jemně k mému čelu a místnost se zatočila. Vůně jeho dechu mi bránila myslet.

Stmívání 15 Kapitola 1 Část

1. února 2013 v 16:48 | ˙·•●Anulli●•·˙

15. CULLENOVI

Ztlumené světlo dalšího zamračeného dne mě nakonec vzbudilo. Ležela jsem s paží přes oči, nejistá a jako omámená. Něco, sen, který se dožaduje, aby si ho člověk zapamatoval, se mi vtíralo do vědomí. Zasténala jsem a převrátila se na bok v naději, že se mi ještě podaří usnout. A pak se mi jako potopa vehnaly do vědomí vzpomínky na včerejší den.
"Ach!" Posadila jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava.
"Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena… ale mně se líbí." Jeho nevzrušený hlas se ozval z houpacího křesla v koutě.
"Edwarde! Tys tu zůstal!" radovala jsem se a bezmyšlenkovitě se mu vrhla přes pokoj do náruče. V okamžiku, kdy mé myšlenky dostihly moje skutky, jsem ztuhla, šokovaná svou nekontrolovanou náruživostí. Podívala jsem se na něj v obavách, že jsem překročila mez.
Ale on se zasmál.
"Samozřejmě," odpověděl. Moje reakce ho trochu vyplašila, ale snad i potěšila. Hladil mě rukama po zádech.
Položila jsem si hlavu opatrně na jeho rameno a vdechovala vůni jeho kůže.
"Byla jsem si jistá, že je to sen."
"Tak kreativní nejsi," poškleboval se.
"Charlie!" vzpomněla jsem si, bez rozmýšlení jsem vyskočila a zamířila ke dveřím.
"Odešel před hodinou - když ti napřed v autě znovu zapojil kabely od baterky. Musím přiznat, že jsem byl zklamaný. Je to vážně všechno, co by udělal, aby tě zastavil, kdybys byla odhodlaná odejít?"
Přemýšlela jsem, kde jsem stála, hrozně jsem se k němu chtěla vrátit, ale bála jsem se, jestli mi není cítit z pusy.
"Obvykle nejsi po ránu takhle zmatená," poznamenal. Držel otevřenou náruč, abych se k němu vrátila. Pozvání téměř neodolatelné.
"Potřebuju chviličku na lidské záležitosti," přiznala jsem.
"Počkám."
Se smíšenými pocity jsem vběhla do koupelny. Nepoznávala jsem se, uvnitř ani navenek. Obličej v zrcadle byl prakticky cizí - oči příliš jasné, hektické červené skvrny na lícních kostech. Když jsem si vyčistila zuby, snažila jsem se urovnat to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se dýchat normálně, ovšem bez viditelného úspěchu. Zpátky do pokoje jsem div neběžela.
Zdálo se jako zázrak, že tam je, jeho paže na mě stále čekaly. Natáhl se ke mně a moje srdce se neklidně rozbušilo.
"Vítej zpátky," zašeptal a vzal mě do náruče.
Chvíli mě mlčky houpal, až jsem si všimla, že je převlečený a učesaný.
"Tys byl pryč?" obvinila jsem ho a dotkla se límečku jeho čisté košile.
"Přece nemůžu odcházet v šatech, v kterých jsem přišel, co by si sousedi pomysleli?"
Našpulila jsem rty.
"Velmi hluboce jsi spala, o nic jsem nepřišel." Jeho oči zářily. "Mluvení přišlo dřív."
Zasténala jsem. "Co jsi slyšel?"
Jeho zlaté oči byly velmi něžné. "Říkala jsi, že mě miluješ."
"To už jsi věděl," připomněla jsem mu a sklopila hlavu.
"Ale přesto, bylo hezké to slyšet."
Zabořila jsem mu tvář do ramene.
"Miluju tě," zašeptala jsem.
"Teď jsi můj život," odpověděl prostě.
Pro tu chvíli nebylo víc co říct. Kolébal nás tam a zpátky, jak se v místnosti rozednívalo.
"Čas na snídani," řekl nakonec nenuceně - jsem si jistá, že chtěl dokázat, že si pamatuje všechny moje lidské křehkosti.
Sevřela jsem si krk oběma rukama a zírala na něj vykulenýma očima. Po tváři mu přejelo zděšení.
"Žertuju!" zařehtala jsem se. "A tys říkal, že neumím hrát!"
Zamračil se znechuceně. "To nebylo legrační."
"Bylo to moc legrační a ty to víš." Ale pečlivě jsem pátrala v jeho zlatých očích, abych se ujistila, že mi odpustil. Zjevně ano.
"Mám to upřesnit?" zeptal se. "Čas na snídani pro lidi."
"No dobře."
Přehodil si mě přes svoje kamenné rameno, jemně, ale s rychlostí, která mi brala dech. Protestovala jsem, jak mě nesl zlehka po schodech, ale on mě ignoroval. Posadil mě správnou stranou na židli.
Kuchyně byla jasná, veselá, jako kdyby nasála mou náladu.
"Co je k snídani?" zeptala jsem se mile.
To ho na chvíli vyvedlo z míry.
"No, to nevím. Co bys ráda?" Jeho mramorové obočí se zkrabatilo.
Usmála jsem se a vyskočila.
"To je v pořádku, umím se o sebe postarat dost dobře. Dívej se, jak lovím já."
Našla jsem si misku a krabici cereálií. Cítila jsem na sobě jeho oči, jak jsem si nalévala mléko a brala lžíci. Postavila jsem si jídlo na stůl a pak jsem se zarazila.
"Můžu ti něco nabídnout?" zeptala jsem se ve snaze chovat se zdvořile.

Povídka Navždy spolu 9 Kapitola

1. února 2013 v 16:45 | ˙·•●Anulli●•·˙

Pro větší představivost si zapněte video..Místo pro zapnutí bude označeno...

Více najdete v celém článku....:

Přiběhli jsme k obrovské prosklené vile.
,,No páni.." užasla jsem. ,,Líbí?" usmíval se Edward
,,No, na můj vkus je to moc malé.." popichovala jsem ho. Edward se šibalsky usmál a jemně do mě šťouchl. Oplatila jsem mu to, a kdyby ze dveří nevyletěl Emmet, tak bychom v tom pokračovali.
,,Bello! Zlato! Už jsi tady!" Objal mě. Na verandu vyšli všichni Cullenovi. ,,Alici, Jaspera, Rosalii už znáš..."Vedl mě k nim. Vyšli jsme pár schodků, abych se mohla seznámit i s Esme a Carlislem.
,,To je Esme...A to je Carlisle." představil je Edward. ,,Moc ráda vás poznávám." Podala jsem si ruku nejdřív s Esme a potom s Carlislem.
,,To my tě rádi poznáváme." usmála se na mě mile Esme.


Edward mi ukázal celý dům, včetně jeho pokoje. Právě jsme seděli v obýváku a povídali si.
,,Bello! Málem bych zapomněl na tvůj dárek!" vykřikl Emmet a hnal se do svého pokoje. Edward zavrtěl hlavou. Pravděpodobně už vědl, co mi Emmet hodlá dát.
Ani ne za pět vteřin byl zpět a ruce měl za zádama.
,,Která ruka Bello?"zeptal se mě potěšeně. Edward mi ústy naznačil, pravou ruku.
,,Pravá." odpověděla jsem.
,,Edwarde, to neplatí." stěžoval si Emmet.
,,Beztak jí ten dárek tak jako tak." Usmíval se Edward. Emmet na mě mrkl a podal mi růžové tričko s nápisem I LOVE EMMET...A pod nápisem byla jeho fotka, jak se nad něčím xichtí. Nevěděla jsem na co, protože tam byl jen jeho obličej.
Cullenovi čekali na mou reakci. Nejdřív jsem mlčela, potom jsem se rozhlédla po pokoji a v očích jsem měla hrané zděšení. Emmet se tvářil smutně, že se mi dárek nelíbí. Já jsem to nemohla dál protahovat a začala jsem se smát.
Cullenům se zřejmě ulevilo a začali se smát taky.
,,Teda Emmete, to je teda něco..." Smíchy jsem až brečela.
,,Vyzkoušíš si ho?" Prosil mě Emmet.
,,Jistě." ještě jsem se chtěla zeptat, kde, ale Alice mě předběhla. Vzala m za ruku a odvedla mě do svého pokoje.


Oblékla jsem si dárek od Emmeta a chvíli jsem se zkoumla v zrcadle.
,,Bello? Můžu ti něco říct?" Alice seděla n své posteli a prstami si kreslila neviditelné kroužky na noze.
,,Jistě." Přisedla jsem si k ní.
,,Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady. Nejen proto, že jsme kamarádky, ale kvůli Edwardovi. Ty to možná nevidíš, ale dokonale jsi ho změnila. Než jsi sem přišla, tak byl smutný a s žádnou dívkou nikdá nepromluvil. Ale co jsi se objevila ty....tak je jako vyměněný. V jeho očích vidím štěstí a lásku..Lásku k tobě...Dokonce začal zase hrát na klavír..."Alice měla v očích upřímnou radost. Dost mě překvapila..
,,Edward hraje?" Tak to jsem nevěděla...
,,Ano...Ty?"
,,Tak trochu..dřív jsem chodila na hodiny piána, ale kdeco jsem zapomněla."


Vrátili jsme se dolů k ostatním.

,,Super.Padne ti." Usmíval se Emmet. Byl šťastný, že mi jeho dárek pasuje.Objal Rosalií kolem pasu a stále se usmíval.
,,Edwarde? Nechceš Belle zahrát?" tázala se Esme.Jaká náhoda.
,,Jistě. Chceš?"Podíval se na mě..
,,Ano." usmála jsem se. Edward mě chytil za ruku a táhl mě do jiného pokoje ke klavíru. Všimla jsem si, že ostatní s námi nešli, určitě nám chtěli nechat trošku soukromí.
Edward se posadil na dlouhou klavírní židli a pokynul mi, abych si k němu sedla. Už dlouho jsem neslyšla někoho hrát.I já jsem už dlouho nehrála.
Edwardovi prsty se pomalu rozeběhly po klávesách. Z klavíru se ozvala krásná melodická píseň.
Edward hrál a já jsem ho se zájmem poslouchala. Ta skladba se tak krásně poslouchala. Zněla jako nějaká ukolébavka.
Edward dohrál poslední akordy.,,Tuhle jsem složil pro tebe."
Byla jsem dojatá. Tahle krásná píseň byla pro mě?
,,Děkuju." měla jsem slzy na krajíčku.
,,Ty prý umíš taky hrát..." Usmál se. Určitě musel slyšet náš rozhovor v Alicině hlavě.
,,Trošku.." Edward si odsedl kousek dál, a tím mi udělal prostor. Přisedla jsem si ke klavíru blíž.Položila jsem prsty na klavír a začala hrát Reneéinu nejoblíbenější písničku: My heart will go on....
Edward mě pozoroval.Zavřela jsem oči.Tuhle písničku jsem znala na zpaměť. Je tak smutná a krásná. Najednou jsem přidala zpěv. Byl by hřích tu píseň nezazpívat...---ZVUK---
,, Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on "
Písničku jsem si užívala. Svým upířím sluchem jsem zaslechla lehké kroky. Otevřela jsem oči a přestala hrát.
Cullenovi stáli vedle klavíru. Všichni vypadali tak...překvapeně. Nebyla jsem zvyklá na takové publikum. Zrudla jsem jako rajče.
,, Bello, ty máš tak nádherný hlas." řekl Edward.
,,Jo, to jo..Zahraj nám prosím ještě jednou." Prosila Alice.
,,Dobře." řekla jsem plaše a dala jsem se do toho.Nejdřív jsem zpívala celkem potichu, ale ta píseň mě unesla , a potom jsem ji se zavřenýma očima prožívala naplno. Zahrála jsem celou písničku až do konce. Naposledy jsem ji zpívala Katy. Mé malé sestřičce.


,,Wow." Řekl ohromeně Emmet.
,,Pojďte, necháme je osamotě." Řekla Esme
.Usmála jsem se na ni, ale u srdce mě bolestně píchlo. Nebylo to žádnou nemocí, ale smutkem. Vždyť jsem si slíbila, že po smrti Katy už zpívat nebudu. Smutně jsem koukala na klávesy.
Edward počkal až všichni odejdou a potom se mě zeptal:,, Je ti něco?"
,,Můžeme jít do tvého pokoje?" zeptala jsem se. I když Cullenovi odešli, pořád jsem cítila, že nás někdo poslouchá.
,,Jistě."usmál se, chytl mě za ruku a odvedl mě do jeho pokoje.
Vešli jsme dovnitř. Edward zamířil k pohovce, s ůmyslem sednout si. Ale já jsem otevřela balkónové dveře a vstoupila do temné noci. Edward, zaskočen mou reakcí se nenechal pobízet a přišel za mnou.
,,Víš..Když Katy...umřela..." Edward si stoupl vedle mě.
Opřela jsem se rukama o zábradlí.
"...Tak jsem si slíbila, že nebudu zpívat.."vzal mi obličej do dlaní a dlouze se mi zahleděl do očí.
,,To je ale pěkná hloupost..Nemůžeš se vzdát toho, co jak je vidět máš ráda... Co si myslíš..Chtěla by Katy aby ses takhle trápila? Abys nezpívala?" Podívala jsem se mu do očí. Měl pravdu.
,,Máš pravdu. Chtěla by, abych byla šťastná."


Povídka Navždy spolu 8 Kapitola

1. února 2013 v 16:42 | ˙·•●Anulli●•·˙
http://img2.timeinc.net/ew/dynamic/imgs/080710/twilight-cast_l.jpg
Bylo teprve půl dvanácté v noci. Chyběla ještě půl hodina do doby, než se pro mě mají stavit Edward s Emmetem. Celkem jsem se nudila, a tak jsem pořád do kola kontrolovala věci, které budeme potřebovat k uskutečnění moji pomsty.
Slyšela jsem Reneé, jak vstává z postele.Snad jsem ji nezbudila, a jestli ano,tak mě jde zkontrolovat zda spím.
Z těžka vyšla schody a Tiše zaklepala na dveře.
,,Bello? Co to tady nacvičuješ?" Vešla ke mně do pokoje. Vypadala utahaně, ale taky udiveně..
Najednou se v jejích očí objevil i ….strach?
,,Zlato, že si nejdeš hrát na ochranáře?" Zeptala se s obavami. Za tu dobu, co chodím s Edwardem, tak mě nepopadla žádná migréna ani ,hra na ochranáře'. Reneé to bylo zprvu divné, ale potom si zvykla. Konečně jsem byla šťástná, a tak byla šťastná i Reneé.
,,Ne mami, jen jdu s Emmetem a Edwardem pomstít mé gumy." Reneé se celkem ulevilo, ale jen na chvíli.
,,Ne! Já tě ke Křížencovi domů nepustím." Křičela na mě Reneé.
,,Ale mami!" Protestovala jsem. ,,Nic se mi nestane! Bude tam se mnou i Edward a Emmet!" Jak já jsem se s Reneé nerada hádala, ale přece musím pomstít své auto, a nemůžu zkazit Emmetovi srandu. On se na to tolik těšil!
,,Kdože to? Edwarda znám, ale ten Emman?" Málem jsem vyprskla smíchy. Emman? No tak to je gól. Pod oknem jsem zaslechla něčí smích. To museli být kluci, a určitě slyšeli naši menší hádku.
,,Pojďte nahoru kluci!" Křikla jsem na ně a otevřela jim okno. Edward vyskočil jako první a smál se od ucha k uchu. Emmet vyskočil hned za ním a byl mírně naštvaný.
,,Dobrý večer Reneé." Řekl stále se usmívající Edward.
,,Brý den." Zazubil se Emmet. Jeho podrážděnost byla tatam. ,,Mami, tak tohle je EMMET." Jeho jméno jsem zdůraznila, aby si ho nepletla s Emmanem =D.
,,Takže Emmane..."Reneé tu moji narážku zřejmě nepochopila.,,Emmete.." Opravila jsem ji. Edward měl co dělat, aby zase nevyprskl smíchy.
,,Vy chcete jít pomstít s Bellou její gumy u auta? Je to tak?" Prohlížela si ho Reneé.
,,Ano madam." Zazubil se. ,,Stačí Reneé." Červenala se. ,,No jistě..Moje máma a madam." Šeptla jsem potichu. Reneé to slyšela a střelila mi malý pohlavek.
,,Mladá dámo, nechtěla jsi někam jít?"Dívala se na mě naoko rozzlobeným pohledem.
,,Mami, prosím. Musím přece pomstít své gumy!" Zvolala jsem a Zvedla pravou ruku nad hlavu zaťatou v pěst.
Edward i Emmet se mému gestu smáli. Svou ruku jsem dala zase zpět dolů a nahodila jsem štěněcí oči.Tomuhle Reneé nikdy neodolala.
,,Když mi kluci slíbíte, že mi na ni dáte pozor, tak ji teda pustím." Povolila Reneé.
,,Mami jsi super!" Objala jsem ji.
,,Jistě Reneé. Budeme ji hlídat jako oko v hlavě." Smál se Edward.
Popadla jsem tašku s věcmi a hodila jsem ji Emmetovi.
,,Díky mami. Jsi ta nejlepší mamča na světě!" Vlepila jsem ji pusu na tvář. Reneé vypadala šťastně. Konečně jsem si našla přátele .
,,Tak jdeme! Nandáme to tomu Kříženci!"křikla jsem.
,,No no no, žádné nandávání nebude. Ručíte mi za to, Bello." Klidnila mě Reneé. ,,Jo jo. To já jen tak." Uklidňovala jsem ji.


Emmet vyskočil z okna jako první, Edward jako druhý.
Já jsem se ještě rozloučila s Reneé. ,,Díky mami. Jsi vážně ta nej mamča na světě. A neboj. Vrátím se ti celá."Objala jsem ji a vyskočila jsem za klukama z okna. Edward na mě čekl přímo pod ním. Skočila jsem přímo vedle něj.
,,Zas až tak křehoučká nejsem, abys mě musel chytat." Zavtipkovala jsem a políbila jsem ho.
,,No tak, hrdličky, jdeme se pomstít Kříženci, a ne se ocumlávat pod stromkem."Ukázal na strom pod kterým jsme stáli.
Nastoupili jsme k Edwarovi do auta. Edward řídil, já jsem seděla vedle něj a Emmet seděl v zadu a dělal různé kravinky a vtípky. To je celý on.


Dům Johnnyho Appeltona se nedal lehko vystopovat, ale naštěstí se Emmet vetřel do školy a zjistil jeho adresu. Prý bydlí se svými rodiči na druhém konci Forks, to znamená daleko ode mě.
Zastavili jsme asi kilometr od jeho domu, aby nás neslyšel. Vystoupili jsme z Edwardového auta a vydali jsme se k domu.
,,Bello, Tak mě napadlo, máš po téhle ,akci' ještě čas?" Zeptal se mě Edward. Co má asi za lubem? Emmet se na něj tázavě podíval. ,,no, já jen, že znám tvou matku, a moc rád bych tě představil mým rodičům."
,,Jistě, moc ráda." Usmívala jsem se a chytla jsem ho za ruku. Emmet se začal radovat tak nahlas, až jsme ho museli klidnit, protože by zbudil všechny kolem a naši akci by jsme museli odvolat.
,,U Svatého Dráculy! Bella půjde k nám domů! Bello! Už mám pro tebe dárek na přivítanou, ale dám ti ho až u nás." Zářil Emmet. Edward na něj potichu zasyčel.
OMG, co to bude?Strachovala jsem se. Edward mi už vyprávěl, jaké dárky jim Emmet nadělil například na Vánoce. Alici den před vánocemi ukradl všechny právé boty a dal jí je jako dárek. Edwardovi koupil Velkou Kuchařku a Rosalií dal originální dárek- sebe samého. Na chvíli prý odběhl do svého pokoje a tam se zabalil do balícího papíru. Tak to bych teda chtěla vidět.
Přiběhly jsme před dům Johnnyho Appeltona. Slyšela jsem dvě bijící srdce dole v ložnici, to museli být určitě jeho rodiče, a jedno v patře na hoře. To byl on. A hrozivě chrápal.
,,Cítíte něco? Jak to, že von nesmrdí? Jasný je, že vlkodlaci smrděj hůř, jak spálenej upír, ale tohleto prostě nechápu..."Divil se Emmet. Nad výrazem ,,smrdí hůř jak spálenej upír" jsem se musela usmát. Odkud ty hlášky bere?
,,Je to Kříženec, brácha..Kříženec...To znamená, že je jakoby půlka. Alice ti to přece vysvětlovala."Šeptl skepticky Edward.
,,Takže on je něco jako Bella, ale ve vlkodlačím podání..."Edward na něj zuřivě zavrčel.
Johnnyho chrápání se na chvíli přerušilo. Kdyby měl Emmet srdce, tak by se určitě zastavilo. Vždyť jeho hloupá poznámka mohla ohrozit naši pomstu. Emmet vypadal bledší než obvykle.
Za chvíli se chrápání znovu ozvalo. Emmet úlevou vydechl.
,,Tak teď jsem se podruhé narodil." smál se už potichu Emmet.


Vylezli jsme po okapu k Johnnymu do pokoje. Byl celkem prostorný, vymalovaný asi tmavě zeleně (barva byla zašlá), na pravo od okna měl postel. Naproti posteli byl stůl a vedle něj stála skříň..Ale co bylo naprosto odporné-všude na zdech měl obrázky nahých holek v různých pozicích.
,,To je ale čuně."pronesla jsem tiše. Edward s odporem přitakal. Emmet skoumal všechny plakáty a pak pronesl:,, No na Rosalií nemají."
Usmála jsem se.,,Dáme se do toho?" Zeptala jsem se a Emmet tahal růžovou barvu ve spreji z tašky.
,,Musíme zkusit, jestli ho to neprobudí." Řekl Edward. Emmet mu hodil jeden sprej, stejně jako mě. Edward jemně postříkal zeď. Podívali jsme se na Johnnyho, ale ten spal, jako zabitý.
Usmála jsem se. To byl signál pro Emmeta, že může začít.
Celý jeho pokoj jsme obarvili na růžovo a plakáty s nahými holkami jsme přelepili obrázky s králíčky, koťátky atd. Až se probudí, bude mírně v šoku.
,,Tak tady jsme hotovi." Poplácala jsem Emmeta po zádech, za dobře odvedenou práci. Emmet se na mě usmál a udělal Johnnymu ještě poslední úpravu.
,,Hotovo. Alice říkala, že se probudí v sedm. Doufám, že si jeho probuzení nenecháme ujít?!"Musela jsem se usmát. Emmet vypadal nadmíru spokojeně, že je naše akce téměř hotová.
,,No jasně! To si NEMŮŽEME nechat ujít." Vzala jsem Edwarda za ruku a oba dva jsme vyskočili z okna. Emmet skočil hned za námi.
,,Ježiškote! Málem bych zapomněla!" Vřískla jsem a vytáhla z kapsy malou sponku s mašličkou.
,,Tohle tomu ještě chybělo."Usmíval se šibalsky Emmet.Vyšplhala jsem se zpět za Johnnym a opatrně jsem mu dala sponku do vlasů.
Ale najednou mě chytil za ruku a svalil mě k sobě na postel.Tiše jsem vyjekla. Ležel vedle mě a objímal mě svou velkou paží, co mi ještě scházelo bylo, že kolem mě obtočil nohu. Chtěla jsem ho ze sebe setřást, ale byl moc těžký. Edward a Emmet byli v pokoji hned. Nejdřív nevěděli co se děje, ale po chvíli se začal Emmet smát. Edward měl v očích strach.
,,Můžete mi prosím pomoct? On je strašně těžkej." šťouchla jsem Johnnyho do ruky a on si mě k sobě ještě víc přitáhl.
,,Eh...Nemůžu...Dýchat..." Dusila jsem se. Edward ho ze mě rychle, ale jemně shodil.
,,Díky." Zamručela jsem a vyskočila z okna. Kluci vyskočili hned za mnou. Emmet se pořád smál a Edward mě chytl za ruku. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale když jsem se na něj podívala, tak jsem toho nechala a políbila jsem ho.Emmet nám nechal trochu soukromí a rozběhl se domů.
,,Víš jaký jsem měl o tebe strach? Co kdyby ti něco udělal?" Objímal mě.
,,Přece se nic nestalo. Byl jsi tam ty a zachránil mě." Políbila jsem ho na špičku nosu.,,Jo a prosím tě, Reneé o tom neříkej. Nikam by mě už nepustila." Edward mě chytl za ruku a utíkal se mnou k nim domů.

Povídka Navždy spolu 7 Kapitola

1. února 2013 v 16:38 | ˙·•●Anulli●•·˙
http://img2.timeinc.net/ew/dynamic/imgs/080710/twilight-cast_l.jpg
Bylo teprve půl dvanácté v noci. Chyběla ještě půl hodina do doby, než se pro mě mají stavit Edward s Emmetem. Celkem jsem se nudila, a tak jsem pořád do kola kontrolovala věci, které budeme potřebovat k uskutečnění moji pomsty.
Slyšela jsem Reneé, jak vstává z postele.Snad jsem ji nezbudila, a jestli ano,tak mě jde zkontrolovat zda spím.
Z těžka vyšla schody a Tiše zaklepala na dveře.
,,Bello? Co to tady nacvičuješ?" Vešla ke mně do pokoje. Vypadala utahaně, ale taky udiveně..
Najednou se v jejích očí objevil i ….strach?
,,Zlato, že si nejdeš hrát na ochranáře?" Zeptala se s obavami. Za tu dobu, co chodím s Edwardem, tak mě nepopadla žádná migréna ani ,hra na ochranáře'. Reneé to bylo zprvu divné, ale potom si zvykla. Konečně jsem byla šťástná, a tak byla šťastná i Reneé.
,,Ne mami, jen jdu s Emmetem a Edwardem pomstít mé gumy." Reneé se celkem ulevilo, ale jen na chvíli.
,,Ne! Já tě ke Křížencovi domů nepustím." Křičela na mě Reneé.
,,Ale mami!" Protestovala jsem. ,,Nic se mi nestane! Bude tam se mnou i Edward a Emmet!" Jak já jsem se s Reneé nerada hádala, ale přece musím pomstít své auto, a nemůžu zkazit Emmetovi srandu. On se na to tolik těšil!
,,Kdože to? Edwarda znám, ale ten Emman?" Málem jsem vyprskla smíchy. Emman? No tak to je gól. Pod oknem jsem zaslechla něčí smích. To museli být kluci, a určitě slyšeli naši menší hádku.
,,Pojďte nahoru kluci!" Křikla jsem na ně a otevřela jim okno. Edward vyskočil jako první a smál se od ucha k uchu. Emmet vyskočil hned za ním a byl mírně naštvaný.
,,Dobrý večer Reneé." Řekl stále se usmívající Edward.
,,Brý den." Zazubil se Emmet. Jeho podrážděnost byla tatam. ,,Mami, tak tohle je EMMET." Jeho jméno jsem zdůraznila, aby si ho nepletla s Emmanem =D.
,,Takže Emmane..."Reneé tu moji narážku zřejmě nepochopila.,,Emmete.." Opravila jsem ji. Edward měl co dělat, aby zase nevyprskl smíchy.
,,Vy chcete jít pomstít s Bellou její gumy u auta? Je to tak?" Prohlížela si ho Reneé.
,,Ano madam." Zazubil se. ,,Stačí Reneé." Červenala se. ,,No jistě..Moje máma a madam." Šeptla jsem potichu. Reneé to slyšela a střelila mi malý pohlavek.
,,Mladá dámo, nechtěla jsi někam jít?"Dívala se na mě naoko rozzlobeným pohledem.
,,Mami, prosím. Musím přece pomstít své gumy!" Zvolala jsem a Zvedla pravou ruku nad hlavu zaťatou v pěst.
Edward i Emmet se mému gestu smáli. Svou ruku jsem dala zase zpět dolů a nahodila jsem štěněcí oči.Tomuhle Reneé nikdy neodolala.
,,Když mi kluci slíbíte, že mi na ni dáte pozor, tak ji teda pustím." Povolila Reneé.
,,Mami jsi super!" Objala jsem ji.
,,Jistě Reneé. Budeme ji hlídat jako oko v hlavě." Smál se Edward.
Popadla jsem tašku s věcmi a hodila jsem ji Emmetovi.
,,Díky mami. Jsi ta nejlepší mamča na světě!" Vlepila jsem ji pusu na tvář. Reneé vypadala šťastně. Konečně jsem si našla přátele .
,,Tak jdeme! Nandáme to tomu Kříženci!"křikla jsem.
,,No no no, žádné nandávání nebude. Ručíte mi za to, Bello." Klidnila mě Reneé. ,,Jo jo. To já jen tak." Uklidňovala jsem ji.


Emmet vyskočil z okna jako první, Edward jako druhý.
Já jsem se ještě rozloučila s Reneé. ,,Díky mami. Jsi vážně ta nej mamča na světě. A neboj. Vrátím se ti celá."Objala jsem ji a vyskočila jsem za klukama z okna. Edward na mě čekl přímo pod ním. Skočila jsem přímo vedle něj.
,,Zas až tak křehoučká nejsem, abys mě musel chytat." Zavtipkovala jsem a políbila jsem ho.
,,No tak, hrdličky, jdeme se pomstít Kříženci, a ne se ocumlávat pod stromkem."Ukázal na strom pod kterým jsme stáli.
Nastoupili jsme k Edwarovi do auta. Edward řídil, já jsem seděla vedle něj a Emmet seděl v zadu a dělal různé kravinky a vtípky. To je celý on.


Dům Johnnyho Appeltona se nedal lehko vystopovat, ale naštěstí se Emmet vetřel do školy a zjistil jeho adresu. Prý bydlí se svými rodiči na druhém konci Forks, to znamená daleko ode mě.
Zastavili jsme asi kilometr od jeho domu, aby nás neslyšel. Vystoupili jsme z Edwardového auta a vydali jsme se k domu.
,,Bello, Tak mě napadlo, máš po téhle ,akci' ještě čas?" Zeptal se mě Edward. Co má asi za lubem? Emmet se na něj tázavě podíval. ,,no, já jen, že znám tvou matku, a moc rád bych tě představil mým rodičům."
,,Jistě, moc ráda." Usmívala jsem se a chytla jsem ho za ruku. Emmet se začal radovat tak nahlas, až jsme ho museli klidnit, protože by zbudil všechny kolem a naši akci by jsme museli odvolat.
,,U Svatého Dráculy! Bella půjde k nám domů! Bello! Už mám pro tebe dárek na přivítanou, ale dám ti ho až u nás." Zářil Emmet. Edward na něj potichu zasyčel.
OMG, co to bude?Strachovala jsem se. Edward mi už vyprávěl, jaké dárky jim Emmet nadělil například na Vánoce. Alici den před vánocemi ukradl všechny právé boty a dal jí je jako dárek. Edwardovi koupil Velkou Kuchařku a Rosalií dal originální dárek- sebe samého. Na chvíli prý odběhl do svého pokoje a tam se zabalil do balícího papíru. Tak to bych teda chtěla vidět.
Přiběhly jsme před dům Johnnyho Appeltona. Slyšela jsem dvě bijící srdce dole v ložnici, to museli být určitě jeho rodiče, a jedno v patře na hoře. To byl on. A hrozivě chrápal.
,,Cítíte něco? Jak to, že von nesmrdí? Jasný je, že vlkodlaci smrděj hůř, jak spálenej upír, ale tohleto prostě nechápu..."Divil se Emmet. Nad výrazem ,,smrdí hůř jak spálenej upír" jsem se musela usmát. Odkud ty hlášky bere?
,,Je to Kříženec, brácha..Kříženec...To znamená, že je jakoby půlka. Alice ti to přece vysvětlovala."Šeptl skepticky Edward.
,,Takže on je něco jako Bella, ale ve vlkodlačím podání..."Edward na něj zuřivě zavrčel.
Johnnyho chrápání se na chvíli přerušilo. Kdyby měl Emmet srdce, tak by se určitě zastavilo. Vždyť jeho hloupá poznámka mohla ohrozit naši pomstu. Emmet vypadal bledší než obvykle.
Za chvíli se chrápání znovu ozvalo. Emmet úlevou vydechl.
,,Tak teď jsem se podruhé narodil." smál se už potichu Emmet.


Vylezli jsme po okapu k Johnnymu do pokoje. Byl celkem prostorný, vymalovaný asi tmavě zeleně (barva byla zašlá), na pravo od okna měl postel. Naproti posteli byl stůl a vedle něj stála skříň..Ale co bylo naprosto odporné-všude na zdech měl obrázky nahých holek v různých pozicích.
,,To je ale čuně."pronesla jsem tiše. Edward s odporem přitakal. Emmet skoumal všechny plakáty a pak pronesl:,, No na Rosalií nemají."
Usmála jsem se.,,Dáme se do toho?" Zeptala jsem se a Emmet tahal růžovou barvu ve spreji z tašky.
,,Musíme zkusit, jestli ho to neprobudí." Řekl Edward. Emmet mu hodil jeden sprej, stejně jako mě. Edward jemně postříkal zeď. Podívali jsme se na Johnnyho, ale ten spal, jako zabitý.
Usmála jsem se. To byl signál pro Emmeta, že může začít.
Celý jeho pokoj jsme obarvili na růžovo a plakáty s nahými holkami jsme přelepili obrázky s králíčky, koťátky atd. Až se probudí, bude mírně v šoku.
,,Tak tady jsme hotovi." Poplácala jsem Emmeta po zádech, za dobře odvedenou práci. Emmet se na mě usmál a udělal Johnnymu ještě poslední úpravu.
,,Hotovo. Alice říkala, že se probudí v sedm. Doufám, že si jeho probuzení nenecháme ujít?!"Musela jsem se usmát. Emmet vypadal nadmíru spokojeně, že je naše akce téměř hotová.
,,No jasně! To si NEMŮŽEME nechat ujít." Vzala jsem Edwarda za ruku a oba dva jsme vyskočili z okna. Emmet skočil hned za námi.
,,Ježiškote! Málem bych zapomněla!" Vřískla jsem a vytáhla z kapsy malou sponku s mašličkou.
,,Tohle tomu ještě chybělo."Usmíval se šibalsky Emmet.Vyšplhala jsem se zpět za Johnnym a opatrně jsem mu dala sponku do vlasů.
Ale najednou mě chytil za ruku a svalil mě k sobě na postel.Tiše jsem vyjekla. Ležel vedle mě a objímal mě svou velkou paží, co mi ještě scházelo bylo, že kolem mě obtočil nohu. Chtěla jsem ho ze sebe setřást, ale byl moc těžký. Edward a Emmet byli v pokoji hned. Nejdřív nevěděli co se děje, ale po chvíli se začal Emmet smát. Edward měl v očích strach.
,,Můžete mi prosím pomoct? On je strašně těžkej." šťouchla jsem Johnnyho do ruky a on si mě k sobě ještě víc přitáhl.
,,Eh...Nemůžu...Dýchat..." Dusila jsem se. Edward ho ze mě rychle, ale jemně shodil.
,,Díky." Zamručela jsem a vyskočila z okna. Kluci vyskočili hned za mnou. Emmet se pořád smál a Edward mě chytl za ruku. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale když jsem se na něj podívala, tak jsem toho nechala a políbila jsem ho.Emmet nám nechal trochu soukromí a rozběhl se domů.
,,Víš jaký jsem měl o tebe strach? Co kdyby ti něco udělal?" Objímal mě.
,,Přece se nic nestalo. Byl jsi tam ty a zachránil mě." Políbila jsem ho na špičku nosu.,,Jo a prosím tě, Reneé o tom neříkej. Nikam by mě už nepustila." Edward mě chytl za ruku a utíkal se mnou k nim domů.

Povídka Navždy spolu 6 Kapitola

1. února 2013 v 16:37 | ˙·•●Anulli●•·˙

Přesně za dvě hodiny přijela Alice.
,,Ahoj Bello!Co ruka?!"Zajímala se jen aby se neřeklo.
,,Ahoj. Je v pořádku." Vůbec se nezajímala, jak jsem to stihla tak rychle. A já jsem byla ráda. Aspoň jsem se nemusela vykrucovat. Já vím, že jsem jim to měla říct. Vždyť to byla má druhá rodina, ale ještě na to nebyl čas. Nejsem na to připravená. Stačí, že to ví Edward.


,,no tak, pohnite si! Chceme přece jít nakupovat!"Alice vypadala nadšeně, že nakonec můžu jet nakupovat a popoháněla nás, ať rychle nastoupíme.
,,Ne, Alice, ty chceš jít nakupovat..Nás s sebou taháš jako nosiče...samozřejmě až na Bellu. Ta je tvou panenkou na hraní."Škádlil ji Emmet.
,,A co Rosalie hm? Nebo jsi zapomněl na svou ženu, která tak ráda nakupujue?"Řekla nasupěně Alice. Neměla ráda Emmetovi připomínky k nakupování.
Moment, co tady dělá Emmet? Vždyť jsme měli jet jen já, Alice a Rosalie. Divila jsem se.
,,Rosalie do toho nepočítám. Ta mě aspoň nenutí jet s ní nakupovat."
,,No moment. Teď jsem tě nenutila. To ty jsi se k nám naservíroval."
,,No to je pravda. Přece si nemůžu nechat ujít nakupování s Bellou!"Popichoval Edwarda. Rosalie po něm nazlobeně sykla.
,,Ale miláčku, vždyť víš, že chci jen naštvat Edwarda. Nic jiného v tom není. Ty jsi moje jediná praváláska."Konejšil ji Emmet.
Já a Edward jsme stáli venku a poslouchali jsme jejich rozhovor.
,,Asi by jsme měli nastoupit."konstatoval Edward a otvíral mi dveře.
,,Ty jedeš taky?"Divila jsem se. A proč ne? Když jede Emmet, tak proč by nemohl jet i Edward? Vlastně jsem i ráda. Snad se mu podaří zmírnit Alicininy chutě k nakupování věcí pro mě.
,,Jestli ti to vadí, tak nepojedu."Udělal na mě psí oči. Tak tomuhle pohledu by podlehla i odporná matikářka.
,,ne! To ne!"Řekla jsem příliš rychle. Edward se usmál pokřiveným úsměvem. Začala jsem se v jeho pohledu topit.
,,Teda..já...Můžeš jet,...teda jestli chceš...Nebo nejezdi...Teda, jestli nechceš...."Edward se mému blábolení musel usmát.
,,Bože, zase blábolím co?" Zrudla jsem. ,,Víš, že ti to strašně sluší, když se červenáš?" Pohladil mě po tváři.
Zrudla jsem ještě víc.
,,Nastoupíte dív než budou vánoce?" Sykla po nás Alice. Edward mi držel dveře otevřené. Já jsem si rychle sedla vedle Emmeta. Edward nastoupil hned za mnou a už za jízdy zavíral dveře.
Seděla jsem uprostřed Alicininého auta a byla jsem tam namáčklá jako sardinka.edward se mi pokusil udělat kousek místa tím, že mi dal ruku kolem ramen. Vděčně jsem se na něj usmála.
,,promiň, že jsme tady tak namáčklí, ale Emmet se k nám vetřel na poslední chvíli a Alice nechtěla jet jiným autem než svým. A nikoho do jiného auta nepustila. Chtěla se vytáhnout, ale dopadlo to takhle."Podíval se kolem do kola.


Emmet se zavrtěl a tím mi vytvořil několik modřin.
,,Teda Bello, jsi nějaká ramenatá, nebo co." Smál se Emmet. ,,Jedinej ramenatej upír jsi tady ty." Ostatní se usmáli.
,,Hele holka, ty budeš určitě moje krevní skupina." Řezal se Emmet smíchy. ,,Měli by jsme se domluvit na té pomstě." Usmál se šibalsky.
Celou cestu jsme probírali různé nápady na naši pomstu. Vybrali jsme jednu, kterou navrhl Emmet.i ostatním se líbila a Edward nám slíbil, že nás odvede a bude hlídat. Samozřejmě, že hlídat nemusel, protože by jsme slyšeli vše, ale nemohla jsem ho odmítnout.


Přijeli jsme před obrovské obchodní centrum. Byly tady snad všechny luxusní obchody.
,,A nezapomeň, Bello,všechno platím já." Usmívala se Alice. Tady byla ve svém živlu.
,,Ale Alice..."Chtěla jsem jí ještě říct, že to nepřipadá v úvahu, ale v půlce věty mě umlčela. ,,Žádné ale Bello. Jak jsem řekla, platím já. A beztak, všechny věci ti vybírám já." Křenila se.
,,Alice...!"to mi ještě scházelo. Sama bych si vybrala jedno tričko, jedny boty a jedny kalhoty. Ale když mi bude vybírat věci Alice, tak míň jak s dvaceti páry bot z toho nevyjdu.
,,Bello!Co jsem ti řekla o tom ale?!" Chytila mě za loket a táhla mě k nejbližšímu obchodu. Hodila jsem zoufalý pohled po Edwardovi. Emmet se mému pohledu hlasitě smál, ale ani jeden neudělali nic. Nechali mě napospas Alici.


Vešli jsme do obchodu s názvem ARMANI. Alice mě usadila do křesla a s Rosalií vyběhli mezi regály. Emmet si sedl po mé levici a Edward po mé pravici a oba komentovali ztřeštěné chování svých sester.
Za chvíli mě Alice zavolala a do rukou mi hodila hromadu oblečení.
,,Alice, ty jsi se zbláznila!" Emmet se mi smál. Edward se na mě podíval soucitným pohledem a pokusil se Alici zklidnit. ,,Alice, nechej Bellu.."Ani nedořekl větu a Alice se ozvala napruženým tónem. ,,Ne Edwarde. Bella potřebuje mou pomoc v oblékání." Utnula ho. Edward jen pokrčil ramena a dál jí nic neříkal. Chápala jsem ho proč. Není radno naštvat Alici.
Vlezla jsem si do kabinky. Alice mi poradila, ať si nejdřív vyzkouším černé minišaty s drobnými bílímy vzory.Podala mi k nim ještě černá boty na podpadku.
,,Alice, že si děláš srandu! Já šaty a sukně nenosím.A podpadky už vůbec ne." Kňourala jsem. ,,Tak to už bylo na čase." Řekla Alice a zapadla do vedlejší kabinky.
Svlékla jsem si své oblečení a nalékla jsem se do těch příšerně krátkých minišatů. Upravila jsem si vlasy a obula jsem si boty. Ještě že jsem upír, jinak bych se na nich doopravdy zabila.
Alice s Rosalií si už vyzkoušeli nejméně pět různých modelů. Slyšela jsem Emmeta, jak každý Rosaliinin obleček přehnaně chválí. A jak znám Rosalií, tak jí se to určitě líbilo. Edwarda jsem slyšela jak říká:,,Hm..pěkný." Nijak víc se k nim nevyjadřoval.
Cítila jsem se v těch šatech divně. Tohle nejsem já. Můj šatník se skládá z triček a kalhot. Žádnou sukni nebo šaty by se u mě nenašli.
,,Bello?Ty tam snad spíš?Nebo jsi tak ohromená jak ti to sluší?" Rýpala do mě Alice. Jak jsem asi měla vědět, jak vypadám, když v té kabince není ani zrcadlo. To je venku, u křesel, kde sedí Edward a Emmet. A já před ně rozhodně nevylezu.
,,Alice já ven nejdu!"Křikla jsem. Slyšela jsem Alici, jak nasupěně vzdychla, že jsem si dovolila urazit její model a vpadla ke mně do kabinky.
,,Bello...No teda...počkej, ještě tomu něco chybí." Řekla a odběhla pryč. Zasunula jsem za ní závěs, ale bylo to zbytečné. Alice byla v mžiku u mě a podávala mi stříbrný náhrdelník s červeným srdíčkem a bílé korále na zápěstí.
,,Zvedni vlasy."Poručila mi a nasadila mi náhrdelnk kolem krku. Dala jsem si korále na zápěstí a Alice mě bleskově vytáhla z kabinky před zrcadlo. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se vidět. Určitě vypadám strašně. Podívala jsem se na nohy a zády se otočila k zrcadlu.
,,No tak, smějte se. Já to snesu." Stála jsem tam jako socha. Nikdo nich ani nedýchal, ne že by to potřebovali, ale bylo to divné.
Proč nedýchají? Asi vypadám opravdu hrozně.Pomyslela jsem si.
A pak jsem se na ně podívala. Vypadali ohromeně a usmívali se.
,,Bello, vypadáš naprosto úžasně." Objal mě ze zadu kolem pasu Edward. Rosalie se na mě dívala nevěřícně, až zlostně. Myslím, že tímto se naše malé přátelství rozplynulo v dým.
,,Wow...Teda Bello!Ty jsi ale kočka! Kdybych neměl Rosalií, tak bych se tady na tebe předevšemi vrhl." Usmál se Emmet. Rosalie ho propalovala zlostným pohledem. ,,Neboj miláčku, ty jsi ze všech nejkrásnější."Konejšil ji. A měl pravdu. S Rosalií se nemohla rovnat ani MISS WORLD, natož já. Rosalie se na něj usmála a vypadala spokojeně.
,,Ode dneška tě oblékám já, Bello. A všechny své staré věci vyhodíš..." Hodila jsem po ní smutným pohledem."...nebo je schováš někde na dno skříně.Bez námitek." Zářila Alice. No super. Teď se doopravdy stanu její panenkou na hraní. Ale co bych pro ni neudělala....


Pomalu jsem se otčila. S Edwardem za zády to šlo opravdu těžko, a podívala jsem se na sebe do zrcadla.
Úžasem jsem otevřela pusu. Ta dívka v zrcadle udělala taktéž. Vždyť nejsem vůbec namalovaná, vlasy mám rozpuštěné jako vždy a vypadám, jako by na mě pracovalo nejméně pět odborníků.


Celé odpoledne jsme nakupovali oblečení, boty kosmetiku, až to kluci museli dát do auta. Protože by bylo moc nápadné, kdyby se někdo procházel s tak velkou hromadou oblečení, že mu nebylo vidět ani do tváře.


Sedli jsme si do kavárny-protože jsem byla trošku unavená a měla jsem chuť na horkou čokoládu.
,,U Svatého Draculy. Vy jste vykoupily snad všechny obchody v tomhle centru!"Stěžoval si Emmet. Alice na něj vrhla zlostný pohled.
,,No, Emmete, zdá se, že budeš muset celou zpýáteční cestu utíkat." Šklebila se Alice. Neměla ráda, když se jí někdo naváží do nakupovací mánie.
,,Rosalie, že mě v tom nenecháš?" Škemral Emmet. Svůj šálek čololády jsem už vypila, takže jsme mohli vyrazit domů, do Forks.
,,Co jsem komu udělala." Vzdychla a zvedla se ze židle. Emmet ji dal polibek na tvář jako projev vděku. Chytil ji kolem pasu a pomalu odcházeli pryč.
Emmet si na něco vzpomněl a otočil se.,,Bello? O půlnoci se pro tebe s Edwardem stavíme, ať můžeme pomstít tvé gumy." Usmál se a už opravdu odešel pryč.


Povídka Navždy spolu 5 Kapitola 2 Část

1. února 2013 v 16:31 | ˙·•●Anulli●•·˙
Vztek z ní konečně opadl.
,,Víš, Edwarde, každý měsíc jsme se stěhovali.Neptej se proč. Až bude Bella připravená ti to říct, tak ti to určitě řekne... V každém městě, kde jsme bydleli, si zvykala velmi špatně. Když nemívala deprese, tak chodívala v noci ven a zabíjela upíry, co chtějí zabít nevinného člověka. Vždy se z takovéto ,akce' vrátila se zlomeninou nebo i s většími zraněními. A párkrát měla na mále. Byla tak blízko smrti, že jsem ji musela odvézt do nemocnice. Ale vždy tam zůstala maximálně týden a pak jsme podepsali revers. Protože vždy, když jsme v nějaké nemocnici zůstali déle než týden, tak doktoři začali Bellu zkoumat a musela se podrobit různým testům. A chápeš, že jsem ji tam nemohla nechat. Poznali by, co je zač. když byla při vědomí, tak se uzdravovala sama...Svou mocí...Když se po několika dlouhých dní konečně sama uzdravila, byla týden i měsíc v bezvědomí. Protože prý cítila strašnou bolest. Ale o tom ti už určitě řekla." Edwad přikývl. ,, A tak se nesmíš divit, že mám o ni takovej strach."


Edward na nás šokovaně zíral.
,,Teda Bello, je ještě něco, co bych měl vědět?"Zeptal se.
,,No..Asi jen to, že musím spát.Ale jen jednou nebo dvakrát do měsíce."
Nepřestala jsem ho udivovat.


,,Bello, jdeme do sklepa.Musíš si uzdravit ruku."Reneé vstala ze židle a šla ke vchodovým dveřím.Vchod do sklepa je totiž venku.
,,Do sklepa?"Divil se Edward. nechtěla jsem, aby u toho byla zase Reneé. A tak mě napadla taková malá šílenost.
,,Mami..tak mě napadlo..Co kdyby mi pomohl Edward?"Významně jsem se na něj podívala.

,,To není špatný nápad.teda, jestli Edward chce."Reneé se zřejmě ulevilo, že to nemusí prožívat se mnou. Zažila to tolikrát, ale pořád z toho bývá vyděšená.

,,Jistě.já Belle rád pomužu."Usmál se na ni.
,,Dobře.Mami? Já Edwardovi ukážu sklep a pak se do toho dám.A ty můžeš jet zpět do práce."
Podívala jsem se na hodiny.Byla teprve jedna hodina odpoledne.A Reneé měla práci až do sedmi večer.


,,Tak jo.Mějte se."Vzala si bundu z věšáku a vyšla ven.


Edward mě z nenadání objal.
,,Bello!Proč jsi mi to neřekla! Víš jaký jsem měl o tebe strach, když to Reneé vyprávěla?!"
,,Já jsem se jen bála...."
Edward se ode mě odtáhl.
,,Čeho jsi se bála?"Podíval se mi do očí.
Já jsem svůj pohled věnovala podlaze.
,,Že když zjistíš, že nejsem dost silná, tak že mě opustíš."


Edward mi prstem zvedl bradu.Naše pohledy se střetli a Edward mě opatrně políbil.Jako bych se měla rozplynout.


,,Bello.Já te NIKDY neopustím."Sliboval.


Chvíli jsme tam stáli a objímali se.


,,Pojď.Něco ti ukážu."Vzala jsem ho za ruku a táhla ho ven, do sklepa.


Vešli jsme do velké tmavé místnosti.stiskla jsem vypínač a konec místností se rozsvítil.
Tam, kde bylo světlo nejsilnější, stála židle obmotaná řetězy a různými pásy, a nalevo od ní byla postel se stejnými řetězy a pásy.


Pustila jsem Edwardovu ruku a sedla jsem si do židle.
,,Pamatuješ, jak jsem ti říkala o té bolesti, kterou cítím, když se uzdravuju?"Edward přikývl.


,,Když mám nějaké vážné zranění, tak mě Reneé musí přivazovat k židli nebo k posteli.Podle toho, jestli jsem schopná sedět nebo ne."Edward mě pečlivě poslouchal.


,,Musí mě přivázat, protože cítím takovou bolest jako při přeměně.Já sama jsem ji nezažila.Upírem jsem se stala dědičně, ale už vím, jak moc přeměna bolí."
Edward se oklepal.Určitě si vzpomněl na bolest, kterou zažívá každý člověk, který se přeměňuje v upíra.


,,Musí mě přivázat, protože tou bolestí sebou cukám, trhám skučím a kdybych nebyla přivázaná, tak bych mohla ublížit Reneé i sobě. Reneé mě nerada přivazuje.Jak už jsem řekla-není to moc hezký pohled. Ale i přes to, tady se mnou zůstává a všechno sleduje. Zažádá si v práci o volno a zůstává tady se mnou klidně i několik týdnů. Chodívá jen nakoupit, jinak se ode mě nehne."Řekla jsem smutně.


Vstala jsem a chytla Edwarda za ruku.pomalu jsme se loudali ven. ,,Stalo se ti někdy, že jsi ty řetězy spřetrhala?"Zajímal se Edward.
,,Ano.Jednou. To jsme se zrovna nastěhovali do nového města. V našem novém domě byl ten den strašný nepořádek. Nevybalené krabice se válely všude mezi nábytkem. Reneé právě dávala do pořádku naši zahrádku. Do dneška jsem nepochopila, proč upravovala zahradu místo toho, aby vybalovala věci v domě. Ale to je celá Reneé."Edward se usmál.


,,Já jsem si vybalovala v mém pokoji ve druhém patře krabice. Najednou jsem uslyšela Reneéin výkřik.Seběhla jsem dolů a viděla jsem, jak se nad Reneé sklání upír a chce ji zabít, nebo proměnit. Reneé by se nikdy nenechala proměnit na upíra. To by rači umřela. Nesnesla by, kdyby se stala tím, co jí zabilo dceru a manžela. Připravoval se, že ji kousne do krku. Ale já jsem to tak nemohla nechat, vždyť to byla moje máma, a vrhla jsem se na něj. Bohužel jsem přecenila jeho síly. Bojovali jsme spolu a Reneé stála opodál. Chtěla mi nějak pomoci, ale nevěděla jak. Najednou popadla květináč a chtěla to po něm hodit. Ale já jsem ji zarazila. Upoutala by pozornost na sebe a on by byl ještě rozzuřenější. A mě už pomalu docházeli síly. Tak jsem na ni zařvala, ať uteče pryč.Reneé se nehla ani o píď. A tak jsem na ni poprvé ve svém životě zavrčela. Reneé pochopila, že to myslím OPRAVDU vážně a běžela do auta a odjela."Edward zavrtěl hlavou.


,,Jak tě tam mohla jen tak nechat?"Mračil se.
,,A co asi mohla dělat?Kdyby tam zůstala, tak by zemřela.A pro pomoc by taky nemohla jít. Co by asi lidem řekla? Pomoc!Mou dceru napadl upír! To by asi nešlo."
Edward se tvářil, že už to pochopil.Reneé prostě neměla na výběr. ,,Chvíli jsme spolu bojovali a on vyhrával.Mé síly mě už opouštěly. Tak jsem se rozhodla nechat mu své tělo na pospas. V duchu jsem se loučila se všemi, na kterých mi kdy záleželo. Ale zároveň jsem se těšila, že se konečně shledám s Katy a Tátou. Ale najednou, jako by se ten upír něčeho lekl a prostě utekl. Potom si nic nepamatuju. Jen to, že jsem se vzbudila tady ve sklepě. Měla jsem opravdu na mále. Reneé seděla vedle mě a říkala mi slova útěchy. Říkala, že musím ještě pár dní s uzdravováním sama sebe počkat, ale já jsem ji neposlechla. Tak nějak jsem cítila, že jestli nezačnu hned, tak umřu. Reneé tohle samozřejmě nečekala, a tak mě nepřipoutala k posteli. Cítila jsem tak nesnesitelnou bolest.Myslela jsem si, že jsem umřela a dostala se do pekla. Ale asi po měsíci jsem se probudila. Otevřela jsem oči a Reneé nebyla nikde. V kuchyni na stole jsem našla vzkaz od policie, že Reneé někdo vážně napadl a že leží v nemocnici. Jela jsem ihned do nemocnice a našla Reneé. Byla v tak hrozném stavu. Měla modřiny po celém těle, zlomené obě ruky a všude samé oděrky. Cítila jsem se strašně. Sedla jsem si vedle ní a hladila ji po ruce. Najednou jsem viděla jakýsi záblesk všeho, co se stalo ve sklepě.Viděla jsem všechno. Z nemocnice jsem utekla. Pořád do kola jsem si opakovala, že jsem zrůda.Jak jsem tohle mohla udělat své vlastní matce? Ale nejhorší na tom bylo, že když sama sebe uzdravuju, tak se soustředím jen na to, co mám uzdravit, a nesoustředím se na okolí. A potom dělám to, co dělám. Ubližuju svému okolí.Když ji pustili z nemocnice domů, tak jsem se jí stranila. Nezůstávala jsem s ní v jedné místnosti, ani když mě prosila a přemlouvala. Ale já jsem s ní nemohla být. Tak jsem jednoho dne utekla. Měsíc jsem se toulala po horách a jedla jídlo, které jsem ukradla z obchodů, které jsem na své ,tůře' potkala. Když jsem běhala po horách, tak jsem potkávala mnoho dalších upírů. Nechávali mě na pokoji, jen mě míjeli. Jednou jsem zaslechla rozhovor dvou upírů. Říkali, že banda krvelačných míří poblíž města, kde bydlí Reneé. A tak jsem se vrátila domů. Vše se vrátilo do normálu. A tu bandu krvelačných upírů jsme nikdy nepotkali."Edward na mě smutně koukal.


Seděli jsme v obýváku na gauči. Zlomená ruka celkem dost bolela.
,,Nerozmyslel sis to s tou pomocí?Můžu tě zabít."Mělo to vyznít jako vtip, ale znělo to smutně. Moc se mi nechtělo do toho Edwarda zatahovat, ale je to lepší než aby to ZASE viděla Reneé.
,,Ne.Pro tebe cokoliv."Usmál se a políbil mě na čelo.
,,ale já mluvím vážně.Edwarde. Opravdu tě můžu zabít."Edward mě pohladil po vlasech.
,,Neboj.nenechám se zabít. To mi věř. Už kvůli tobě ne." Usmál se
,,Dobře."Šeptla jsem a vstala ze sedačky. Přešla jsem ke stolku vedle křesla a vytáhla jsem z něj jeden velký tlustý řetěz a jeden malý. ,,Teď mi přivaž ramena ke křeslu tím velkým tlustým řetězem. Ten menší použij na ruce.Potom ho propleť s tím velkým."poručila jsem šeptem. Co mě to napadlo? Tahat do toho Edwarda?! Ale co už. Není cesty zpět.
Edward udělal přesně to, co jsem mu řekla.
,,Teď mě chytni za kolena. Až se budu pokoušet ti ublížit, tak je tlač do křesla."Edward poslechl.
,,Proč jsem tě musel přivázat?"Ptal se.
,,Protože ten řetěz mě udrží aspoň z poloviny v klidu. Věř mi, že je těžké uhlídat mě svázanou." Usmála jsem se a dala se do toho.

Povídka Navždy spolu 5 Kapitola 1 Část

1. února 2013 v 16:31 | ˙·•●Anulli●•·˙



Seděli jsme v kuchyni u stolu a čekali na Reneé.
Přijela půl hodiny po nás.
Slyšela jsem, jak odemyká vchodové dveře a zrychleně dýchá.Její srdce bilo jako splašené.I Edward to musel slyšet.


,,Bello?Bello!"Volala Reneé.
,,Tady!"Křikla jsem a soupla si.
Reneé ke mě přiběhla a objala mě.,,Jsi v pořádku?Co jsi zase prováděla?"Prohlížela si mě.


,,Jo.Jsem celkem v pořádku...a no..Chytla jsem se s Křížencem." Přikrčila jsem se a čekala jsem na pořádný výbuch vzteku.Ale Reneé nic neříkala.Podívala jsem se na ni.
Reneé se dívala na Edwarda.
Jestli pak jí připadá taky tak úžasný?
Odstoupila jsem od ní a představila je:,,Mami, to je Edward Cullen. Edwarde, to je moje mamka."

,,Rád vás konečně poznávám.Bella o vás hodně mluví."Řekl zdvořile Edward.Reneé jako omámená si s ním potřásla rukou.Vypadala DOST omámeně.Ale potom jí to trklo.
,,Ahá, tak ty jsi ten ,tajemný' Edward.Já tě taky moc ráda poznávám baby.A kluku, to o tobě Bella pořád dost klebetí. Jo a říkej mi Reneé Edwarde."Usmála se šibalsky.Edward měl co dělat, aby se nerozesmál.

,,Mami?Nedělej ze sebe puberťačku, prosím."
,,Ou...Promiň..Mě to nějak ujelo."Usmála se naoko provinile.
Protočila jsem oči. Vždy, když mluví s lidmi mého věku, tak se snaží vcítit do role puberťačky a dopadá to takhle...
,,Bože.."Povzdechla jsem. Edward se stále usmíval.


,,Nedáš si něco Edwarde?Třeba něco k pití, nebo k jídlu?..Jé promiň, já jsem zapomněla..Ty nejíš a nepiješ..Myslím tím lidskou stravu a tak..No a..Teda..Nic jiného ti nabídnout nemůžu, než obyčejnou lidskou stravu..."Klebetila Reneé.
,,Mami?!"
,,Ups..Promiň zlato..vždyť mě znáš..."Edward se jen zdvořile usmíval.

Reneé se otočila ke dřezu a začala umívat nádobí.
V rukou utírala mokrý talíř.
Najednou přestala kroužit utěrkou po talíři a tupě zírala do podlahy.V očích se jí bleskl strach a hněv.
Upustila talíř a chytla se linky, aby nespadla na zem. Edward ho chytil , než by se roztříštil na tisíc kousků, a položil ho na linku.

,,Jste v pořádku, Reneé?"Ptal se starostlivě.
Já jsem už věděla, že bude zle.
,,jo..Ano...Myslím.."Edward ji chytil za loket a posadili ji na židli ke stolu.
Přisunul si židli k ní a čekal, jestli neomdlí, nebo něco..
Já jsem stála u linky a koukala do země.


,,Bello?Ty jsi se prala s křížencem?!"Zaječela Reneé.
,,Hm..no..eh..já.."Koktala jsem.
,,Co ti k čertu udělal?" Tohle bylo dost zlé.Mluvila úplně jako starostlivá matka, než jako obvykle- puberťačka.
,,Hm..Propíchl mi gumy u auta?"Vypískla jsem. A bylo zle. Reneé nabrala rudou, fialovou a nakonec zelenou barvu.
Přešla jsem ke stolu a vzala ji za ruku.Reneé tu svou vytrhla.

,,Mami?Je ti dobře?"Měla jsem velké obavy o její zdraví.Měla toho za sebou hodně, a teď by to nemusela vydržet, a mohla by zkolabovat.
,,Není mi dobře!Má jediná dcera se mi poprala s Křížencem, který ji může z fleku zabít!"Reneé byla OPRAVDU HODNĚ naštvaná.


,,Můžete mi to někdo vysvětlit? A jak to, že můžeš mít zlomenou ruku?!"Edward zvýšil hlas. Strach o mě se musel přenést i na něj.
,,Ona ti to neřekla? No samozřejmě.Nechce, aby sis o ni dělal ,zbytečný' strach."
Bála jsem se..Bála jsem se, že když mu to řeknu, tak se mnou nebude chtít být. Že mě opustí.
Kdyby mě opustil, tak bych to nezvládla.To Edward mě dostal z depresí. Vždy, když jsem s ním, tak jsem tak šťastná.
,,No..víš.."Zase jsem koktala. Vždy, když jde do tuhého, tak se neumím vyjádřit.
,,..Moment!Zlomenou ruku?!Bello..víš, že tohle bude bolet?" Řekla bolestně Reneé.
Nesnášela, když jsem se musela uzdravovat. Je na to nepěkný pohled. Ale, kdybych jí dokázala uzdravit rodinu, tak by se na to dívala ráda.To vím určitě...


Edward se na nás nechápavě podíval.
,,Víš Edwarde, Bella je poloupír. To znamená, že má stejné schopnosti jako ty.Ale jinak je křehká jako člověk. Lehce se zraní. a může ji kdokoliv lehce zabít. Jenže ona si hraje na ,,ochranáře"...."Reneé to vysvětlovala Edwardovi s klidem, ale vždy, když se na mě podívala, tak se zamračila.
,,Řekla jsi mu, co se stalo 5. května?"Otočila svůj pohled na mě. Jen jsem němě přikývla.
,,Dobře.Nezlobím se."Usmála se na mě.


Povídka Navždy spolu 4 Kapitola

1. února 2013 v 16:24 | ˙·•●Anulli●•·˙

Po cestě mi Edward vyprávěl vše o jeho rodině.Zjistila jsem, že Edward umí číst myšlenky, ale mě ne.Ještě nikdy se mu to nestalo, že by nemohl číst myšlenky.Ale u mě mu to nejde.
Alice vidí budoucnost.A hele.Mojí budoucnost prý také nevidí.
Jasper může ovládat pocity ostatních...Hurá!!Aspoň to na mě platí..
Mě se na nic nevyptával..Říkal, že se mě bude ptát až na tom tajemném místě, o kterým mi nechce nic říct...Ale taky jsem mu vděčná, že se neptal.Protože mě začala hodně bolet spodní čelist.Já toho Johnnyho asi zabiju!
Přijeli jsme k našemu malému domečku.Edward mě naštěstí nechal řídit..Protože jen já můžu řídit mé autíčko...
,,Tak jsme tady."Vypla jsem motor.Oba dva jsme vystoupili a vydali se k domu.
,,Pěkný dům."Pochválil ho Edward a čekal než odemknu.Nejdřív jsem nechápala, proč tam tak stojíme.Ale pak mě trklo, že asi nejdřív musím odemknout...Začala jsem prohledávat kapsy.
,,Díky.Ten vybírala Reneé.."Edward měl ve tváři otazník.,,....má mamka...."Vysvětlila jsem mu.Okamžitě pochopil.
Konečně jsem našla klíče a odemkla jsem.Vešla jsem dovnitř a Edward byl hned za mnou.,,Počkej tady.Jen si odnesu věci nahoru."Přikázala jsem mu.,,Jistě, paní učitelko."Ušklíbl se.
Utíkala jsem do mého pokoje a hodila jsem tašku pod stůl.Taška letěla správně, ale cestou drcla do židle, a ta spadla na zem...Zvednu ji potom..
V minutě jsem byla zpět dole u Edwarda.,,Ještě napíšu Reneé vzkaz a můžeme jít."Řekla jsem a šla do kuchyně.Edward šel se mnou.
Vzala jsem papír, tužku a napsala jsem Reneé vzkaz:
Ahoj mami,
jsem venku se spolužákem.
Telefon mám.
Pa Bella.
Povzdechla jsem si.To zase bude otázek, až přijdu domů.Reneé je strašná drbna.Bude chtít vědět kde jsem byla, s kým a proč...
,,Tak a můžeme jít."Vzala jsem vzkaz a přišpendlila jsem ho vedle ledničky na nástěnku.Sem si s Reneé dáváme vzkazy.
,,Ještě si vem led na tu tvou čelist."Poznamenal Edward.
,,Ne."
Edward chtěl něco namítnout, ale já ho předběhla.,,Věř mi.Já vím, co dělám."
Vyšli jsme před dům a Edward mě táhl k lesu.Les obklopoval celý náš dům, ale vzadu za domem byl nejhustší.A jak se zdálo, tak tam měl Edward namířeno.
,,Nevadí ti, když poběžíme?Teda..Já vím, že jsem slíbil, že se tě budu ptát až tam, ale utíkáš DOST rychle?"Tím dost myslel jako upír.
,,Utíkám stejně rychle jako ty.A běžet mi vůbec nevadí.Naopak.Já miluju běh."Edward se usmál a pomalu se rozeběhl..Asi abych mu stačila...
Ale já dokážu běžet mnohokrát rychleji.Rozběhla jsem se tak rychle, že jsem měla nejmín 500m před Edwardem náskok.
,,Jsi nějakej pomalej."Smála jsem se mu.Ale Edwardovi stačila jen chvilka a už byl u mě.
,,Prosím?Co jste říkala slečno Swanová?Že běháte rychle??"Utahoval si ze mě.
Celou cestu jsme se takhle škádlili.Utíkali jsme asi 5 minut.Najednou Edward spomalil do normální lidské chůze.
Nechápavě jsem se na něj podívala.Edward se na mě usmál a chytil mě za ruku.Ušli jsme jen pár metrů a Edward se zastavil.Rozhlédla jsem se kolem sebe.Stáli jsme na kraji krásné kulaté louky.Všude byli malé kytičky a tráva vypadala, jako by o ni pečoval nějaký zahradník.
Kousek od nás tekl malý potůček.Voda v něm se třpytila jako by byla plná drahokamů.
,,Páni."Uteklo mi.
,,Ano.Je to tady krásné.Sem chodívám často přemýšlet."Edward udělal několik kroků doprostřed louky a sedl si na zem.Já udělala totéž.
S Edwardem jsme seděli vedle sebe a mlčky jsme sledovali potůček.
Usmála jsem se nad tou nádherou a sykla:,,Au."Čelist mi za cestu pěkně opuchla.Musela jsem vypadat komicky.
,,Já ti říkal , že..."
,,Jo já vím."Skočila jsem mu do řeči.,,Něco ti ukážu."
Edward se na mě podíval nechápavě.
Pustila jsem jeho ruku a odsedla si od něj tak, že jsme už neseděli vedle sebe, ale naproti sobě...
,,Prosím, nic neříkej..Jen sleduj mou HODNĚ napuchlou pusu."Osahávala jsem si obličej.Edward se pousmál a sledoval mou čelist.
Zavřela jsem oči.Začala jsem se soustředit na bolavou část mého obličeje...Na nic jiného.Jen na to.
Ucítila jsem mírnou bolest u srdce, která se začala zvětšovat.Zamračila jsem se, ale nevšímala jsem si jí a dál jsem se soustředila na čelist.
Cítila jsem, jak se začíná splaskávat až úplně splaskla a přestala i bolet.Jen ta bolest u srdce byla pořád.Ale za chvíli zmizela stejně rychle, jako přišla.
Otevřela jsem oči a Edward na mě doslova zíral.
,,Bello...Ty...Ty máš uzdravovací schopnost?"Ptal se nevěřícně.
,,Ano."
,,Ale řekni mi, proč jsi se mračila?"
,,Protože to bolelo..Víš.Když uzdravuju někoho jiného, tak mě nikde nebolí.Jen bývám vysílená a musím něco zdlábnout.Ale když uzdravuji sebe, tak mě bolí u srdce jako čert.Když je to takové malé zranění, tak to není zas až tak hrozné..Ale nedejbože, abych si zlomila ruku nebo hůř..Potom to bolí jako čert."Pohladila jsem si tvář.
,,No páni..To je teda něco."Vydech Edward.
,,To jo..Reneé říká, že je to jen začátek.podle naší legendy se na své osmnáctini stanu tou nejmocnější upírkou."Usmála jsem se a dala najevo, že té legendě nevěřím.
Edward na mě chvilku zamyšeně hleděl, jako by si to dával v hlavě do pořádku..
,,Takže Reneé je taky upír?Toho jsem si nevšiml.A kdo vás kousl..Teda, jestli je ti to nepříjemné, tak o tom nemusíš luvit...?"
,,Ne.Reneé není upír.To jen já.A žádný upír mě nekousl..."Edward byl zmatený.
,,Ne?Tak jakto, že.."
,,Víš.."Skočila jsem mu do řeči.Zase.,,...Já jsem potomek upíra.Můj dědeček byl upír a on se zamiloval do mé babičky -člověka.Oni se vzali a splodili dítě-Reneé.Mysleli si, že se jim narodila ta upírka z našich legend, ale Reneé byla obyčejná dívka.Když to děda zjistil, tak chtěl Reneé zabít.Ale babička mu to nedovolila a i přes to, že ho milovala, tak sbalila všechny jejich věci a utekla i s Reneé pryč.Dědeček se je snažil vystopovat, ale nepodařilo se mu to.A tak žili Reneé s babičkou v New Yorku.Když bylo Reneé 19, tak poznala mého taťku a zamilovala se.Po roce se vzali a narodila se jim holčička-Isabella Swan.A všechny ty upírské geny se přenesly na ni...."
Skončila jsem své vyprávění.
,,No teda..Tohle by Carlisla určitě zajímalo..Někdy ti ho představím...Bello?Můžu se tě na něco zeptat?"Edward si ke mě přisedl blíž a chytil mě za ruce.
,,Jistě.Zeptej se na co chceš.."To, že mě chytil za ruce neznamená nic dobrého..Ne, že by se mi to nelíbilo..Ale právě jsem dovyprávěla příběh naší rodiny.Takže nastává čas na bolestné otázky.
,,Kde máš tatínka?"Hrklo ve mě..Tak tohle jsem teda nečekala.Edward si všiml, že jsem sebou trhla, když řekl slovo ,tatínka'.Sedl si vedle mě a objal mě.Do očí se mi nahrnuly slzy.
,,Nemusíš mi to říkat."Pohladil mě po ruce.
,,Ne.To je v pořádku.Už to držím v sobě moc dlouho."První slza se převalila přes okraj.Edward mi ji něžně setřel.
,,Začnu od začátku."Edward němě přikývl.
,,Můj tatínek se jmenoval Phil a moc miloval mě i Reneé.I on věděl, že jsem poloupír, ale vůbec mu to nevadilo.Hodně jsme si spolu hrávali a často jsme se u toho nasmáli.To jsme ještě bydleli v Chicagu.Když mi bylo 10, tak Reneé zjistila, že je těhotná.O pár měsíců později se narodila má sestřička Katy.Katy byla rozkošná a každý si ji hned oblíbil.Ze všech lidí, co se kolem ní motali, si nejvíc rozuměla se mnou.Ona taky věděla, že jsem to, co jsem, al newadilo jí to a ani se mě nebála.Naopak.Když jsem chodívala večer běhat, tak mě prosila,ať ji vezmu s sebou.Když nám to Reneé dovolila, byli jsme tak šťastné."Pousmála jsem se
,,Dala jsem si ji na záda a utíkala jsem daleko za hranice státu.Katy milovala, když ji vítr cuchal vlasy....Když jsme byli spolu, tak nám bylo tak krásně..Hodili jsme všechny starosti za hlavu a prostě jsme jen tak blbli."Rozbrečela jsem se.Edward si mě vzal na klín a utěšoval mě.
,,Víš, že jsme měli psa?Zlatého retrívra.Jmenovala se Roxy.A pak..V ten osudný den.."Rozvlykala jsem se.
,,Ššš,Bello..To bude dobré.."Konejšil mě Edward.,,Už nemusíš pokračovat."Houpal mě v náručí.Podívala jsem se mu do očí a řekla:,,Ale já chci."
,,Dobře."Pohladil mě po vlasech.
,,Bylo 5.května tohoto roku.Já jsem měla zrovna narozeniny."Povzdechla jsem.
,,Panebože."Vydechl zděšeně edward.
,,Měli jsme malou rodinnou oslavu.Taťka zrovna fotil, jak sfoukávám svíčky.najednou se rozlítly dveře a v nich stálo asi 20 upírů.Katy začala plakat, jak strašně se lekla.Snažili jsme se utéct.Ale šest zdatných upírů nás chytlo a drželi nás za ruce.Roxy chytli taky.Všichni jsme byli vystrašení, protože jsme nevěděli, co se děje.Potom před nás předstoupila upírka a začala na nás cosi jiným jazykem mumlat.Nikdo z nás ji nerozumněl...Ale najednou se začala smát.Ten smích byl tak..šílený.S úsměvem na rtech přistoupila k Roxy.Jen se na ni podívala a Roxy začala TAK strašně kňučet, až to trhalo uši."Edward potichu vrčel.
,,Prosili jsme, plakali, uráželi jsme ji, ale ona ne a ne přestat.Nakonec Roxy zakňučela naposled a potom už jen bezvládně visela tomu hnusnému upírovi v rukou.Umučila ji k smrti."Edward ani nedýchal, jak byl napjatý.
,,Potom se přesunula ke Katy..."Sklopila jsem oči a tiše plakala.,,Ne..."Edward měl hrůzu v očích.
,,Ano.Přišla k ní a začala ji mučit...Ach Edwarde.Kdybys tam byl.Tobylo tak strašné!Katy tak strašně křičela.Prosila jí, ať toho nechá.Ale ona neposlouchala.Katy přestala prosit a jen křičela.Ach..Jak strašně křičela!"Začala jsem hystericky plakat.Objala jsem Edwarda kolem krku.On mě objal taky a hladil mě po vlasech.Šeptal mi slova útěchy, ale moc to nepomáhalo.
Po chvíli jsem se od něj odtáhla a dala se znovu do vyprávění.
,,Zabila mi sestřičku i tatínka.Potom se přesunula k Reneé, že jí udělá to stejné.Já jsem ji přestala prosit.Tak strašně jsem se naštvala, že mi zabila mé nejmilovanější osoby...Až jsem použila svoji novou schopnost.Štít.Začala jsem vidět rudě.Vytvořila jsem štít a mrskla jsem ho po nich.Rázem byli všichni omráčení na zemi.Ani newíš, jak sem se chtěla pomstít.Ale musela jsem dostat Reneé pryč.Tak jsem ji vzala do náruče a vyskočila jsem z domu ven.O den později jsem se tam vrátila.Našla jsem tam těla mé rodiny.S Reneé jsme jim zařídili pohřeb.Od pohřbu jsem pět měsíců nepromluvila ani slůvko.Reneé mi doporučovala, a´t si zajdu ke cvokaři, ale já jsem to odmítala.Těch pět měsíců byl pro mě horor.Ale ten první měsíc, ten byl nejen pro mě obzvlášť kritický.Nejedla jsem ani nespala.Došlo to tak daleko, že mě Reneé musela odvézt do nemocnice na kapačky.Za měsíc mě pustili domů.Donutila jsem se žít.Kvůli Reneé.Už tak měla starostí dost.já jsem jí jen přitižovala.Minulý měsíc jsem konečně promluvila a Reneé byla zase trošku šťastná."
Domluvila jsem a začala jsem bez ustání plakat.
Edward mě utěšoval jak jen mohl, ale i na něm bylo vidět, že ho to vzalo.
,,Někdy si tak říkám, že kdybych našla moji schopnost dřív, tak bych je stihla zachránit.Všechny."Plakala jsem.
,,Ne Bello!Nikdy si to nesmíš dát za vinu.Ty jsi za to nemohla."Chlácholil mě Edward.
Začalo se stmívat.Po mém vyprávění jsme tam jen seděli a přemýšleli.Edward mě pořád držel v náručí a hladil mě po vlasech.Já jsem si opírala hlavu o jeho hruď.
,,Bello?Ty stárneš?"Zeptal se mě najednou Edward.narovnala jsem se a podívala se mu do očí.,,V osmnácti se stárnutí astavuje.Mě je teprve sedmnáct.Kdybych počítala normální roky, tak je mi teprve 10 let."Usmála jsem se.
,,Opravdu?"Usmál se konečně.Celou doby byl zamračený nebo byl smutný...
,,Jo, ale nikomu to neříkej."
Seděli jsme tam až do tmy.
,,Edwarde, už bych měla jít.Reneé bude mít strach."Koukla jsem na něj smutně.
,,Jistě."I on byl smutný.Vůbec se nám nechtělo loučit.
Vstali jsme a ruku v ruce jsme běželi domů.
Přiběhli jsme a všude se svítilo.Reneé už byla doma.
,,Děkuju ti, že jsi mě vyslechl.Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla."
,,Není zač.Neboj se.Nikdy by mě nenapadlo to někomu říct.A jsem moc rád, že jsi mi to řekla.Jsem rád, že mi věříš."
Objal mě a jeho hlava se začala pomalu přibližovat k té mé.Já jsem zavřela oči a čekala.Edward to bral jako souhlas a políbil mě.
,,Dobrou noc Bello."Zašeptal.
,,Dobrou noc Edwarde."Naposledy jsem se mu podívala do těch jeho zlatavých očí a odešla jsem domů.
,,Bello!Kde jsi byla!"Spustila na mě Reneé.A já jsem se musela podrobit výslechu.

Povídka navždy spolu 3 Kapitola

1. února 2013 v 16:20 | ˙·•●Anulli●•·˙





BELLA
Reneé mě vyslýchala.Když zjistila, že jsem byla venku s Edwardem,tak se rozhovor stočil na něj.Chtěla vědět všechno; jak vypadá, jaká je jeho rodina...atd.


Řekla jsem jí skoro vše.Samozřejmě jsem vynechala část, kdy vyprávím o naší ,,tragédii".


Až se dozvěděla dostačující informace, tak mě nechala odejít do svého pokoje.


Sedla jsem si ke stolu a nachystala jsem si věci do školy.Jsem jen trošku unavená.Nespala jsem už skoro měsíc.Takže některý den v tomto týdnu bych měla spát.Kdyby se mi jen nezdála ta stejná noční můra pokaždé, když jdu spát.No.Asi bych neměla říct noční můra, ale skutečná katastrofa.Pořád se mi zdá, co se stalo 5.května-na mé narozeniny.


Ale dneska spát nehodlám.Máme až moc úkolů.....






Poslední úkol jsem dodělala ve tři hodiny ráno.Stihla jsem to celkem brzo na to, že jsem přišla domů v devět hodin večer a Reneé mě vyslýchala do desíti.


Vstala jsem z postele a stoupla jsem si k mojí malé knihovničce.Přemýšlela jsem, jestli si mám vzít knihu ROMEO A JULIE nebo NA VĚTRNÉ HŮRCE.
Rozhodla jsem se pro,,HŮRKU".


Četla jsem si až do rána.
Zaslechla jsem, jak Reneé vstává, a tak jsem vstala taky.
Oblékla jsem se a šla jsem si vyčistit zuby.Na chodbě jsem se střetla s Reneé.
,,Dobré ráno, zlato."Řekla Reneé ospalým hlasem.
,,Dobré."Namířila jsem si to do koupelny.Ještěže máme dvě.Jednu nahoře a jednu dole.Já zabrala tu nahoře.




Sešla jsem dolů do kuchyně a nachystala si snídani.Reneé právě vyjížděla s autem.Jelikož vstává dřív do práce, a já jsem dočetla v tu chvíli, kdy vstala, tak mám ještě čas, než budu muset odjet do školy.


Dala jsem se do menšího úklidu kuchyně.Umyla jsem nádobí a vybalila jsem poslední krabici.
Nastal čas jet do školy.Vzala jsem si tašku a šla do auta.




Přijela jsem na parkoviště.Bylo tu celkem plno.Přijela jsem tak akorát.Cullenovi už tu byli.Alice mě viděla jako první a mávla na mě, ať zaparkuju vedle nich.Edward stál s Jasperem opodál a něco rozebírali.Rosalie seděla v autě s otevřenými dveřmi a vedle ní se opíral Emmet.
Poslechla jsem Alici a zaparkovala jsem vedle nich.


Vypla jsem motor a klíčky jsem si dala do tašky.Chtěla jsem otevřít dveře, ale někdo to udělal rychleji...


Něčí ruce mě vytáhly ven a zvedly mě do výšky.Podívala jsem se pod sebe a uviděla jsem Emmeta.
,,Ahoj Bello!Víš, že ze spoda vypadáš ještě líp?"Zubil se na mě.
Držel mě za boky, takže jsem na protest překřížila ruce na prsou.
,,Emmete!Pusť mě!Všichni se na nás dívají."Křičela jsem na něj.A opravdu.Všichni, ti co byli na parkovišti, nás sledovali.Emmet se rozhlédl kolem a usmál se.


,,Emmete!Dej Bellu dolů."Křikl Edward naštvaně.Právě teď si všiml, že jeho velký bratr drží mou osobu ve vzduchu.
,,Co s tím pořád máte?"Komentoval to Emmet a postavil mě na zem.,,Emmete!Pusť mě!Všichni se na nás dívají;Emmete!Dej Bellu dolů."Imitoval náše hlasy.


Nad tou jeho imitací jsem se musela zasmát.


,,Bello?Pojedeš se mnou a s Rosalií nakupovat??Prosím!"Prosila natěšeně Alice.
,,Alice, proč se vůbec ptáš, když už víš odpověď?"Divil se Emmet.
,,Nevím.Týká se to Belly.A u ní vidím jen mlhu."Zdá se, že to Alici trápilo. ,,No to je super!Bello, ty jí můžeš udělat cokoliv.Například zničit boty, a ona ti už dopředu nevynadá!"Zdá se, že jsem Emmeta fascinovala.


,,Tak co, pojedeš?"Alice byla nedočkavá. ,,No tak dobře.Pojedu."Já na tohle moc nejsem, ale nemohla jsem ji zklamat, když vím, jak miluje nakupování. ,,Ano!"Jásala.Jasper se na ni láskyplně podíval a oba dva odešli do školy.,,Uvidíme se na obědě, Bello."Rozloučili se Rosalie a Emmet a také odešli.


,,My by jsme měli taky jít."Edward mě chytil kolem pasu.Ostatní spolužáci nás s úžasem, nenávistí a odporem sledovali.Procházeli jsme kolem skupinky prvňaček.Podívaly se na mě a začali si něco šeptat.


,,Mám rozcuchané vlasy nebo co?"Zeptala jsem se Edwarda.Ten se na mě usmál tím svým pokřiveným úsměvem a řekl:,,Ne.Vypadáš nádherně."
Sklonil se ke mě a předevšemi ě políbil.Musela jsem se usmát.Edwart se také usmál a odvedl mě do školy.Nechali jsme tam stát ohromené prvačky a všechny ostatní.


Po angličtině jsme měli oběd.Edward stál před učebnou a čekal na mě. ,,Tak jaká byla angličtina?"Políbil mě na čelo. ,,Dlouhá a nudná."
Ruku v ruce jsme vešli do jídelny.Jasper s Alicí už seděli u stolu.Edward pro nás koupil jídlo a šly jsme si sednout k nim.
Alice se pokoušela dívat do mé budoucnosti, ale očividně jí to moc nešlo.Edward s Jasperem plánovali lov.
Já jsem tam seděla jako kakabus.Vzala jsem si kousek pizzy a s chutí se zakousla.Ti tři se přestali zaobírat svými věcmi a dívali se na mě.
Odkašlala jsem si.,,Děje se něco?" ,,Jak to můžeš jíst?"Řekla s odporem Alice. ,,Já jím jen tohle."Myslela jsem tím všechno lidské jídlo.Edward jim už určitě řekl, že nejsem obyčejný upír.
,,Ty jsi ještě nikdy nelovila zvířata?"Zeptal se udiveně Jasper. ,,Ne.A ani mě to neláká."Alice a její bratři se zasmáli.


,,Bello,hned po škole jedeme nakupovat.Nezapomeň."Varovala mě Alice. ,,Hm..Neboj.Musím to říct Reneé."Sáhla jsem do kapsy pro telefon.Nebyl tam.Musela jsem ho nechat v autě.
Zvedla jsem se, že si pro něj skočím.Edward se na mě tázavě podíval. ,,Nechala jsem si telefon v autě.Hned jsem zpět."Ozámila jsem a odešla z jídelny.


Na parkovišti nikdo nebyl, a tak jsem doběhla upíří rychlostí k autu.Odemkla jsem dveře.Telefon byl na sedadlu spolujezdce.Strčila jsem ho do kapsy a zamkla jsem auto.Ale všimla jsem si, že v předním kole mám velkou díru.Šla jsem se podívat blíž.Vypadalo to, jako by mi ji tam někdo udělal schválně.Zkontrolovala jsem i ostatní kola, a všechny byli děravá.
,,Do háje.Kterej kretén!"Zavrčela jsem. Z keře se vynořil Johnny Appelton a v ruce držel nůž. ,,Copak, naše malá upírka je nazlobená?."Smál se mi do očí.Moment.On ví, že jsem upírka?Vi o existenci upírů?
Zavrčela jsem.,,Jak to víš?" ,,Víš, upířice, já jsem vlkodlak.A ty tak přesládle smrdíš, až se mi z toho dělá špatně."Zaxichtil se. ,,Jestli jsi vlkodlak, tak jakto, že nesmrdíš?"Vrčela jsem. ,,Já ale nejsem obyčejný vlkodlak.Jsem Kříženec."Aha, tak to vše vysvětluje. Kříženec je tvor, silnější než upír a vlkodlak dohromady a upíři ani vlkodlaci ho necítí.Nechodí ve smečce.Je to samotář.


EDWARD
Bella odešla do auta pro telefon.Musela zavolat své matce. ,,Edwarde, měl bys Bellu konečně představit Carlislovi.Bude jí uchvácen."Poznamenala Alice.Pořád se pokoušela nahlédnout Belle do budoucnosti.Jako vždy, viděla jen mlhu.
,,Ach!"Alice najednou vyjekla.Podíval jsem se jí do hlavy a viděl tmu. ,,Bella!"Křikla a vyběhla lidskou rychlostí ven.Já vyběhl hned za ní a jen tak tak sem udržel lidskou rychlost.Jasper běžel hned za mnou.


BELLA
,,Proč jsi mi propích gumy čokle?"Zaječela jsem. ,,Ale, jen tak z nudy."Odpověděl posměšně. Vycenila jsem zuby a hrozivě jsem zavrčela.Ještěže poblíž nebyli žádní lidé.Všichni byli ve škole na obědě. ,,Ale notak,pijavice, na silnější bytost se nevrčí.To tě ta banda ubohých upírů ještě nenaučila?!"Stoupl si do bojovné pozice, ale najednou utekl k lesu vedle školy a zařval na mě:,,Přece nás nechceš odhalit ,kotě." Za to ,kotě' mu utrhnu hlavu!
Běžela jsem za ním a vrčela jsem.


EDWARD
Vyběhli jsme na parkoviště a Bella nikde.Najednou jsem zahlédl, jak se vrhá do lesa vedle školy. ,,Bello!"Křikl jsem, ale zřejmě mě neslyšela. ,,Edwarde!Musíme za ní.Žádnou mlhu nevidím.Všude je jen tma!"Křikla Alice.Podíval jsem se do její hlavy a opravdu.Žádná mlha.Jen tma.
Vrhl jsem se za Bellou do lesa.Jasper s Alicí běželi hned za mnou.Nikde jsem ji neviděl, ale cítil jsem ji.
utíkali jsme ještě chvíli, a já jsem spatřil Bellu, jak se připravuje ke skoku. ,,Bello ne!"Křikl jsem, ale už bylo pozdě.vrhla se na něj a povalila ho na zem.


BELLA
Za chvíli se zastavil a čekal na mě. ,,Šmejde!o si vypiješ."Vrčela jsem a chystala se ke skoku. ,,Bello ne!"Křikl hlas, který jsem nedokázala identifikovat, ale už bylo pozdě.Vrhla jsem se na něj a povalila jsem ho na zem.Ležel podemnou a přiblble se usmíval.
,,Bello!Nech ho!Vždyť je to člověk!"Křikl na mě hlas, který jsem konečně poznala.Byl to Edward. Podívala jsem se na něj.Stál tam s Alicí a Jasperem.Chtěla jsem mu říct, že to není obyčejný člověk, nýbrž Kříženec.
Ale Johnny využil mé nepozornosti a odhodil mě stranou.Letěla bych dlouho, kdyby mě nezbrzdil strom. ,,Au!Ty hnusnej pse!"Křikla jsem a chytla si pravou ruku.Určitě byla zlomená. Edward, Jasper a Alice byli v tu ránu u mě a stáli v bojovné pozici.
,,Co to?"Divil se Jasper.Johnny využil toho, že se o něj nikdo nezajímá a utekl. Edward se vzpamatoval jako první a zkontroloval mi ruku. ,,Máš ji zlomenou."Zamračil se. ,,Já vím."Odvětila jsem.
Otočila jsem hlavu k Jasperovi.,,Je to Kříženec." ,,Kříženec?"Divil se Jasper. ,,Kříženec je tvor, silnější než upír a vlkodlak dohromady a upíři ani vlkodlaci ho necítí.Nechodí ve smečce.Je to spíš samotář."Jasper nad něčím přemýšlel. Alice si sedla vedle mě a smutně řekla:,,Nákupy budeme muset odložit."
,,Nebudeme.Jen mě prosím odvezte někdo domů a za dvě hodiny mě můžeš vyzvednout."Usmála jsem se na ni.Alice se znovu smála.
Edward pochopil.Bude mi trvat jen chvíli, než budu mít zdravou ruku.,,Musím zavolat Reneé."
Zlomená ruka mě bolela.Edward mě vzal do náruče.Mohla jsem jít po svých, ale když mě nesl, vypadal spokojeně.Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě usmál.Už se nezlobil. ,,Takže Bello.Proč jsi ho napadla?"Ptal se mě Jasper za chůze. ,,No...ehm...on mi propíchl gumy u auta...a urážel vás...no a já jsem jaksi...ehm.."Koktala jsem.
Edward se na mě zamračil. ,,Já vím.Vybuchla jsem.Ale co bys dělal ty?"Podívala jsem se na něj. Touto otázkou jsem ho zaskočila.Po chvíli odhodil zamračenou masku a přemýšlel. ,,Asi bych se taky neudržel."Nakonec se usmál.
Došli jsme na parkoviště.Edward mě nesl až k jeho autu a posadil mě do něj.Dveře jsem nechala otevřené, protože k nám mířili Emmet s Rosalií.
,,Co se stalo?"Ptala se Rosalie. ,,Bella se nám poprala s vlkodlakem."Zavtipkoval Edward.Jako vtip to moc nevyznělo. ,,Děláš si srandu?Že jo?"Hleděl na něj Emmet.,,No to je pech.Ještě nikdy jsem ji neviděl se prát, a zrovna, když bych měl tu možnost, tak mě Rosalie sdrží s tím, že nemůže najít zrcátko.To je k vzteku."Rozčiloval se.
,,Emmete!"Okřikl ho Edward. ,,No co? Já se s ní prát nesmím, a když...."Emmet by dokončil větu, kdyby ho Edwardovo vrčení neumlčelo. ,,Už jsem ticho."Řekl smutně Emmet.Byl opravdu zklamaný, že mě neviděl v akci.
Musela jsem mu něčím zvednout náladu.,,Emmete?Nepomohl bys mi s takovou menší pomstou?"Emmetův obličej zazářil radostí. ,,No jasně!"Usmíval se a nastupoval do auta.
Zavřela jsem dveře a vytáhla jsem telefon. ,,Pomsta?"Zeptal se Edward. ,,Musím Emmetovi udělat radost.Neviděl si, jak byl smutný, že mě neviděl v boji?"Usmála jsem se. Edward cosi neslyšně zamumlal a vyjel z parkoviště.
Vytočila jsem Reneéino číslo.,,Mami?Tady Bella...Nic se neděje...Jen se stala taková malá nehoda...Jo dobře..Budu doma..Pa." Reneé byla v práci.Když jsem jí řekla, že se stala malá nehosa, tak začala šílet a je na cestě domů.
,,Proč jsi to volala matce?"Zeptal se mě Edward.Už nebyl naštvaný, ale ani se nesmál. ,,Protože se Reneé od té ,,tragédie" o mě strašně bojí.A já jsem jí slíbila, že když se mi cokoliv stane, tak jí to mám okamžitě říct.I s tou čelistí jsem se jí svěřila.A kupodivu se vůbec nerozčilovala.Divné."
,,Aha.A co říká na mě?Pověděla si jí o mě, nebo ne?"Edward zastavil před naším domem. ,,Jo, řekla jsem jí to.A je nadšená, že jsem si našla....ehm..kamaráda."Edward se na mě usmál.,,Tak kamaráda jo?"Škádlil mě.
,,No dobře.Kluka.Prosím tě.Cokoliv Reneé řekne, tak ji neber vážně.Ona je taková....až moc ztřeštěná."Vystoupili jsme z auta a šli k našemu domu.

Povídka navždy spolu 2 Kapitola

1. února 2013 v 16:12 | ˙·•●Anulli●•·˙

Hodina angličtiny skončila a nastal čas jít na oběd.
Spolu s Jessicou a Mikem jsme šli po chodbě a mířili do jídelny.
,,Ty Bello. Tak co?? Jak se ti tady zatím vede???"Mrkal na mě Mike.
,,Ale jo....Je to lepší než horší..."Odpověděla jsem mu slušně, protože jsem si všimla, že je Jessica uražená, asi že se s ní Mike od té doby, co jsem tady, moc nebaví..Místo toho, aby se věnoval Jessice, se věnuje mě...

Vešly jsme do jídelny a já jsem najednou ucítila krásnou, ale trošku přesládlou vůni.
Upír...Tady někde je upír....
Ale upír TADY???No pravda..ve Forks svítí slunce tak dvakrát do roka-ideální místo pro upíry...

Stoupli jsme si do fronty na jídlo a já jsem se rozhlížela, odkaď ta vůně vane.Mike s Jessicou probírali, co si dají na oběd. Jessica vypadala spokojeně, že jí Mike zase věnuje pozornost.

Rozhlížela jsem se, až jsem narazila na pětici lidí ( no, měla bych říct radši upírů)...
Pane jo! Ti jsou krásní!!!Tak to oni tak krásně voní...Potkala jsem mnoho upírů..Ale žádní z nich tak krásně nevoněli...

Prohlížela jsem si je.Byla tam blond holka, která by mohla dělat z fleku modelku.Ta se držela za ruku s velkým svalnatým klukem, ze kterého šel strach.Ale když se usmál, vypadal jako pětileté dítě, kterému jste právě darovali hračku....
Vedle blond holky seděla ještě jedna holka, ale ta byla menší, ale stejně krásná, jako blondýna. Jenže ta bloncka vypadala jako modelka, ale ta malá hnědovláska vypadala spíš jako elfka.
,Elfka' se držela za ruku s blond klukem, který vypadal jako by měl bolesti...
A potom jsem se podívala na posledního člena upíří rodiny.
Ještě nikdy, za celý svůj upíří život, jsem neviděla někoho tak krásného.Páni..Ten vypadal jako..jako..Ano.Vypadal jako anděl...
Měl nazrzlé vlasy a byl oproti blonďákovi a svalovcovi stokrát hezčí....

,,Bello? Co si dáš k jídlu???" Ptala se mě Jessica, stále otočená k Mikovy.
Ale hned, jak vyslovila mé jméno, tak se na mě všichni upíři podívali.
Dívali se na mě tak..tak...překvapeně??
Jako by ještě nic takového, jako jsem já, neviděli....

,,Bello?"Jessica se ke mě konečně otočila a šťouchla do mě.
,,Co? Jo.Já si dám limču a jablko."Byla jsem omámená..Ne z Jessicy a Mikea, ale z pětici upírů, kteří se na mě pořád dívali...Každý měl jiný vraz ve tváři..Blondýna se na mě dívala vražedným pohledem, svalouš se na mě smál, stejně tak se na mě smála i ta malá elfka.Blondýn se na mě díval divně a ten nejkrásnější z nich se na me díval...frustrovaně...?

Vzali jsme si tácy s jídlem , a šly jsme si sednout k Angele, která nám držela místa.Seděli tam ještě Tyler, Erik a nějaká holka.Myslím že se jmenovala Lauren.

Sedli jsme si a kluci se začali bavit o výletu na pláž do La Push.Ani nevím kde to je, jen vím, že je to nějaká rezervace..nebo co...Jejich rozhovor mě nezajímal, protože jsem věděla, že upíři do La Push nesmí.Znala jsem zdejší pravidla.Reneé mi je sdělila ještě ten večer, co jsme se přistěhovaly. Ani nevím, jak a od koho to zjistila.

Náš stůl byl postavený tak, že jsem měla skvělý výhled na upíry.Někteří mě pořád sledovali..Například Edward....Začalo mi to být trošku nepříjemné..Stačí, že se všichni spolužáci o mě zajímají..Teď ještě oni...

,,Jessico??Co jsou tam ti zač?"Nenápadně jsem ukázala na pětici upírů.
,,To jsou Cullenovi."Odpověděla Jessica.
,,Ta bloncka se jmenuje Rosalie a ten kluk s těmi obrovskými svaly, se jmenuje Emmet"Šeptala, jako by mi vyzrazovala jejich největší tajemství.
,,Ta malá holka je Alice a ten blonďák je Jasper."Ukousla si svého oběda a udělala si menší přestávku od vyprávění.
,,A ten kluk? S těmi bronzovými vlasy??"Musela jsem se zeptat, jinak by mi to Jessica pravděpodobně neřekla.
,,To je Edward.Ale bacha.Ten je můj." Oznámila mi hrdě.

,,Cože?Ty s ním chodíš??" Zeptala jsem se nevěřícně a doufala jsem, že ne.
,,Ne, ale jednou budu."Sebejistě se na mě podívala.

Od stolu, kde seděli Cullenovi, jsem zaslechla nesouhlasné vrčení.Podívala jsem se tam a viděla jsem Edwarda, jak se dívá vražedně na Jessicu.Potom se podíval na mě.
Dívali jsme se každý tomu druhém do očí..nevím jak on, ale já se v těch jeho přímo topila.
Edwardovi sourozenci se dívali na mě, pak na Edwarda, a zase na mě.

Najednou, tomu byste neuvěřili, se Edward usmál.Na mě!
Ten úžasný kluk se usmál na mě!Úsměv jsem mu opětovala a sklopila jsem oči do mého tácu s jídlem.Určitě jsem byla rudá jako rajče. Ještě než jsem sklopila hlavu, tak jsem si všimla, že se usmívá i Alice.

,,Hele nebal mi ho!"Okřikla mě Jessica.
Edward zavrčel a zase sledoval Jessicu nenávistným pohledem.
,,Já myslela, že se ti líbí Mike." Řekla jsem otráveně k Jess. Ta se na mě podívala vražedným pohledem, ale radši nic neříkala.

Zase jsem se podívala ke Cullenům.Slyšela jsem, jak Emmet poznamenal k Edwardovi:,,Hele Brácha? Že si budeme Bellu střídat??"Cože??To mluví o mě??.
Nevěděa jsem, co si mám o tom myslet.Mám mu něco říct??
Edward to vyřešil za mě..Vzal svůj oběd (špagety) a hodil ho po Emmetovi.
Emmet nestačil uhnout a špagety mu skončili na hlave.
Málem jsem zařvala smíchy.Ale to celá jejich rodina. Až na Rosalii.
Emmet si dával pryč z vlasů poslední špagety a smál se taky.

Edward si mě všiml, jak se nad Emmetem směju a omluvně se usmál.Já se na něj taky usmála, jako že omluvu beru a podívala jsem se na Jessicu. Ta byla rudá vzteky.Kajícně jsem zklopila oči a ukousla si jablka.Upíři prej nejedí.Ale já jím.I když mi stačí jíst tak 1 za týden, tak ve škole si vždy dám alespoň ovoce, nebo něco malého.Abych nebyla TAK nápadná.

Kousla jsem si ještě jednou a vycítila jsem na sobě něčí pohled.No..spíš pohledy. Všichni Cullenovi na mě šokovaně zírali.Zrudla jsem a odvrátila jsem od nich oči.
Oni vlastně nevědí, že jsem poloupír....

Kolem našeho stolu prošel nějaký kluk.Od někud ho znám...
ANO!!To byl ten namachrovanej týpek, co o mě říkal, že jsem kost.
Kluk se zastavil a podíval se na mě.
,,Čau kotě.Ty seš tady nová že? Nechceš ukázat učebnu biologie?"Jestli chci ukázat učebnu biologie??Čuně...Proč dělá neslušný návrhy zrovna mě??Bože..To je zase den.

Mike se na něj díval nepřátelským pohledem..Stejně jako ostatní u našeho stolu.
Podívala jsem se na Cullenovi, konkrétně na Edwarda, a ten zuřil.Nejen on..Všichni..Až na Rosalii.Samozřejmě..Ta holka mě asi nem moc v oblibě...
Edward vrčel tak, že ho slyšeli i ostatní a Alice ho musela klidnit.I Emmet vrčel, ale tak, aby ho lidské ucho neslyšelo...

Vstala jsem od stolu, podívala jsem se na něj a řekla:,,Tak hele kocoure.Já nejsem žádný tvý kotě.Jo..a to tvoje ukazování učebny si nechej pro nějakou jinou najivku.Tahle kočka...."Ukázala jsem na sebe.,,...o tebe nemá zájem."Uzemnila jsem ho.

Ten kluk na mě zíral a neměl slov.
Angela mi začala tleskat.Za chvíli se přidali i ostatní.Jen Cullenovi ne.Edward se na mě díval šokovaně, ale zároveň i potěšeně..Alice se na mě usmívala a Emmet ten zase cosi brblal k Edwardovi...

,,Páni Bello!Ty jsi usadila našeho Casanovu!"Pochvalovala mi Angela.
Casanova se otočil a odcházel nasupěně pryč...,,Počkej mrcho..Ty zaplatíš.."

Povídka navždy spolu 1 Kapitola

1. února 2013 v 16:11 | ˙·•●Anulli●•·˙
,,Bello vstávej!!Nechceš přece přijít pozdě hned první den!!"Křikla na mě mamka ze zdola.
,,Ach jo." Povzdechla jsem si a vstala jsem z postele.
Vzala jsem si svoji hygienickou taštičku a zamířila jsem do koupelny.
Šla jsem po chodbě a slyšela jsem Reneé, jak startuje auto a odjíždí do práce.
Reneé pracuje jako kosmetička v salónu Veronica, který je až v Port Angeles.Ráda by pracovala tady ve Forks, ale nic takového, jako je kosmetičský salón, tady nevedou. A tak musí vstávat o hodinu dřív, aby stihla do práce přijet v čas.
Došla jsem do koupelny a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadám pořád stejně...Bledá tvář, dlouhé tmavé vlnité vlasy. Na to, že jsem poloviční upír, vypadám tuctově. Upíři mají být nadpozemsky krásní. Tak proč nejsem aspoň z poloviny tak krásná jako oni?? Už jsem potkala hodně upírů...Všichni byli krásní..Až na mě...To bude asi tím, že jsem jen půlka..Jen půlka od toho a od tam toho...Půlka ničeho...
Mám všechny upíří vlastnosti...Jsem rychlá, mám rozšířenější smysly než člověk...Ale stárnu...Ano..Já stárnu...Vypadám na 17, ale kdybych počítala roky, tak je mi teprve tak 6 let. I mysl mám dokonalejší než obyčejná sedmnáctka..No dobře..To je hlavně proto, že spím jen jednou nebo dvakrát do měsíce..Podle toho, jak aktivní jsem byla...Místo spánku se učím, nebo si čtu...
Dřív jsem sedávala s mou malou sestřičkou na střeše a sledovaly jsme hvězdy. Držívala jsem ji v náručí, zpívala jí a čekala než usne...Celá moje rodina věděla mé tajemství..a nikomu to nevadilo...
Ale od té ,,nehody" se na hvězdy vůbec nedívám..Přestala jsem si i zpívat..protože by mi to připomnělo, jaká jsme bývala šťastná rodina...
Vyčistila jsem si zuby, oblékla jsem se a vydala jsem se mým BMW do školy.Jsem strašně nervózní..I když nevím proč..za šest měsíců jsem vystřídala 15 různých škol. Já vím..Je to hrůza..Ale kdyby jste věděli..Proč.....
Vjela jsem na parkoviště. Moje autíčko sem vůbec nepasovalo..Až na pár vyjímek tady byly samé ojetiny.
Zaparkovala sem vedle stříbrného Volva, které patřilo mezi TY vyjímky a o pár aut dál, stál velký Jeep. Aspoň jsem tady nebyla jedíná, která má novější auto.
Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila jsem. Ještě nezvonilo..Super..Stihla jsem to..
Otevřela jsem dveře a vstoupila jsem do školní budovy..Bože..ta je tak malá... říkala jsem si..Už jsem navštívila 15 různých škol..A tahle byla nejmenší.
Předemnou byl menší pult a za ním byla postarší sekretářka..Mohlo jí být tak 40..45...Měla na sobě šedý kostýmek.Celkem jí to slušelo.
Lidé, co kolem mě chodili, si mě se zájmem prohlíželi...
,,Wow..To je ale kost." Šeptal jakýsi namachrovaný modýlek svému ještě namachrovanějšímu kamarádovi..Díky svým upírským smyslům jsem to slyšela..Každý normální člověk by to neslyšel...
Já ti dám kost..Hňupe...Byla jsem na něj naštvaná...Né proto, že se o mě takhle bavil se svým kamarádem..Ale proto, že si myslel že jsem KOST- čili, že jsem hezká...
Přistoupila jsem k pultu.
,,Potřebujete něco?" Usmála se na mě paní za pultem.
Na pultě měla celkem uklizeno, až na pár papírů..Měla tam počítač, plechovku a v ní psací potřeby.Ale nejvíc mě zaujala cedulka s nápisem PANÍ MOOSOVÁ.
Aha..Tak takhle se ta baba jmenuje..
,,Dobrý den. Jmenuji se Bella Swan..." Hned jak jsem vyslovila mé jméno, tak Paní Moosová věděla, o co jde.
,,Aha.No jistě. Ty jsi naše nová studentka že?"Zeptala se sama sebe a začala něco hledat mezi papíry.
,,Takže, tohle je plánek školy a tvůj rozvrh.Doufám, že se ti u nás bude líbit."Podala mi papíry a usmála se na mě.Já jen rychle poděkovala a odešla jsem na bok od pultu, abych si pořádně prostudovala ty papíry.
Další hodinu mám Trigonometrii v učebně 2.
Zamířila jsem do třídy. Naproti mě šla nějaká holka..Asi má nová spolužačka..
Nesla si nějaké učebnice. Nedávala jsem pozor a vrazila jsem do ní...
Její učebnice byli v tu ránu na zemi.
,,Ježiš..O..Omlouvám se..Já nechtěla.." Omlouvala jsem se a pomáhala jsem té dívčině sbírat její učebnice.
Ona zvedla poslední učebnici a podívala se na mě.,,To je v pohodě. Já jsem Jessica. Ty musíš být Bella."
,,Jak víš, že jsem Bella???"Zeptala jsem se udiveně...Ale asi jsem věděla jak..Jsme ve Forks..Tady se nic neutají..Ani to, že přijde nová studentka...
,, No víš..moje mamka dělá ve Veronice...A tvá mamka si tam hledala práci..."
Aha..Takže odtud vítr vane...
Celou Trigonometrii mi Jessica vyprávěla, kdo chodí s kým, kdo je v pohodě a kdo zase ne....
Před touhle holkou se budu muset mít na pozoru..Hlavně jí nesmím říct žádné tajemství....
Na dalších hodínách jsem se seznámila s Angelou- moc milá holka, s Tylerem-moc vlezlej kluk, s Erikem-pohodář, a s Mikem- ještě vlezlejší než Tyler.....

Povídka Navždy spolu

1. února 2013 v 16:09 | ˙·•●Anulli●•·˙
Ahojík..Rozhodla jsem se, že napíšu povídku o Belle a Edwardovi...
Inspirace přišla sama od sebe....

Nejdřív bych vám měla popsat, o co vlastně v té povídce jde...
Bella není obyčejné děvče..Je totiž napůl upír.
Tento fakt zjistlia, když jí před šesti měsíci zabili mladší sestru a otce přímo před očima....Obě dvě se z toho dostávaly těžko..Reneé začala znova pracovat, aby se odreagovala a přišla na jiné myšlenky. Bella si našla jinou činnost na odreagování....Začali ji bavit běh a túry po horách. Aspoň tak přišla na jiné myšlenky...
Po té vraždě se s matkou Reneé přistěhovali do malého městečka Forks.
Bella zatím netuší, že na tomhle deštivém místě najde svou osudovou lásku a prožije s ním život plný různých příhod....
P.S.: Omlouvám se za chyby!!!!